Příběh 15.část

Jak se povede Eliotovi ve velkoměstě? Vypraví se za Lianou do Selvadorady? A co čarodějná entita? Posedla jedno z dvojčat? A pokud ne, tak koho tedy? 

Lumpík

Eliotův průzkum se protáhl až do setmění. Nachodil spoustu kilometrů a pekelně ho začínaly bolet nohy. Když se vracel po promenádě ke svému bytu, zaslechl podivné šramocení od popelnic, za jedním nábřežním barem. Musel se podívat co to je, prostě musel, ani cedule zákaz vstupu mu v tom nezabránila. Což ostatně snad nikdy nikomu. Zjistil že šramocení vydává jeden malý lump, táhnoucí z popelnice svou smrdutou kořist. "Téda, to je mýval...!" prohlížel si ho nadšeně Eliot, poprvé ho viděl na vlastní oči, ačkoliv to nebylo nijak vyjímečné zvíře. Mýval se na něj otočil, nahrbil se a začal výhružně cenit zuby za doprovodu zvláštního sykotu, což mělo Eliota přimět k odchodu. "Neboj, já ti tu rybu nesním... popravdě nevypadá zrovna vábně takže se fakt nemáš čeho bát kámo." uklidňoval ho Eliot a zalovil v kapsách, "Hele! Ještě mám jednu nouzovou.." vytáhl lehce olámanou sušenku, "Šetřil jsem si jí na horší časy, ale.. tobě asi přijde vhod, je určitě lepší než ta ryba..." opatrně se sklonil a natáhl k mývalovi ruku s keksíkem. Ten se trochu stáhl, potom zavětřil, plížením se přiblížil k ruce a pak se zvednutým ocáskem rychle čmajzl keksík a opět couvl. "No vidíš, tak dobrou noc kamaráde.." rozloučil se Eliot a nechal ho být. Od rodičů byl naučený pomáhat zvířatům, ačkoliv se veterinářem, jako byli oni, nikdy stát nechtěl, měl to prostě od dětství v sobě. Byl tak vychován. S příjemným pocitem, že udělal dobrý skutek se opět vydal na cestu domů, netušil ale, že ho někdo pronásleduje.. 

Pronásledovatel

Eliot se svého tichého společníka všiml až o několik bloků dál. "Hej! Co ty tady, já už nic nemám.." rozmáchl rukama a ukázal prázdné dlaně. Mýval to ale odmítal vzdát a pištěním škemral o žvanec dál. Eliot si dřepl a natáhl k němu ruku, mýval ji očichal a k Eliotovu překvapení ji i olízl. "Ty jsi nějaký krotký poslyš.." prohlížel si zmateně zvířátko. Mýval byl docela pohublý, ale všechno naznačovalo tomu, že buď někomu utekl a nebo, což bylo ještě pravděpodobnější, ho někdo vyhodil na ulici. Tyhle potvůrky rády ničí nábytek a dokážou být docela agresivní, hlavně když jim někdo leze do teritoria, ale někteří simíci zkrátka nepřemýšlí, když si takové zvířátko pořizují a pak jsou překvapení. "Ach jo co s tebou... tak fajn, pojď vezmu tě k sobě, ale ráno zase půjdeš!" zvedl ho opatrně Eliot, snažil se nedělat prudké pohyby, aby ho nevyplašil. Zvířátko se spokojeně schoulilo v jeho náručí a užívalo si to tělesné teplo. Eliot mývala párkrát přistihl, jak si ho zvědavě prohlíží svýma kouzelně modrýma kukadlama. Doma mu nakrájel zbytky od oběda, který uvařila Erin. Bylo to maso s bramborem a mrkví, které si Eliot schovával k večeři, ale oželel ho. Mýval se na jídlo vrhnul a spořádal celou misku. "Uff, ty jsi měl fakt hlad... doufám že se mi tu teď nepozvracíš, když jsi to tak zhltal.." poškrábal se na hlavě. Když šel spát, byl trochu nervózní, protože netušil, jak se bude jeho host chovat. "Doufám, že nejsi ten typ co mě zabije ve spánku." pohlédl vážně na malé zvířátko, které si zabralo jeden z pelíšků, které Erin nechala v bytě. Nějakou dobu mýválek vyjukaně civěl a prohlížel si prostředí, ale pak spokojeně usnul. Byl pěkně v teple a s naplněným bříškem..

Výjimečný den

Uběhlo pár týdnů a došlo na den, který měl Eliot v kalendáři červeně zakroužkovaný. "Všechno nejlepší oslavenkyně!" zahalekal slavnostně do obrazovky svého notebooku. "Ahojky.." pozdravila ho s úsměvem Liana. "Nový pokoj?" zkoumal Eliot prostředí ze kterého jeho kamarádka telefonovala. "Jo, museli jsme se přestěhovat, bylo jsme tu zemětřesení a zhroutila se nám jedna zeď a kus stropu..." pokrčila rameny Liana. Eliot věděl že si hlídají každou penny, takže tohle je muselo určitě zasáhnout, "To mě moc mrzí, jste s mámou v pořádku?" zeptal se. "Jo vše fajn. Co ty? Už jsi vyhodil toho malého chudáka?" vyzvídala Liana. "Ne, pořád je tady. Nedokázal jsem to.." povzdechl si Eliot poraženě a pohledem pátral po mývalovi. "Hurá!" zasmála se Liana, mýválek se jí hrozně líbil a naléhala na Eliota aby si ho nechal, "Jak mu říkáš?". "Zatím nemá jméno.." mávl rukou Eliot, ".. mimochodem mám pro tebe překvapení k narozeninám. Za měsíc přijedu. Jestli se to teda dá počítat jako překvapení.." zachechtal se. "To myslíš vážně?? To bude skvělý! Už se těším jak si to užijeme!" jásala nadšeně Liana. Eliot byl spokojený jakou radost z toho měla, ale taky ho najednou polil studený pot. "Hele musím už jít, zavoláme si." rozloučil se. Zkontroloval mývala, který se větral na terase a pak šel navštívit svojí sousedku..

Trapná chvíle

Bylo mu to trapné, ale řešit tyhle záležitosti s Roxy bylo o dost jednodušší, než řešit je s mámou nebo tátou. Vyrazili společně ven a skočili si do bistra. Už měli dávno dopito a dojedeno, odnesené talíře, ale Eliot se ne a ne rozhoupat. "Hele, měl jsi čas, ale už mě to nebaví fešáku, co jsi to se mnou chtěl probrat?" nevydržela už Roxy čekat, večer jí měl přijít jeden stálý klient a ona se potřebovala upravit. "No víš.. jde o to že... za měsíc letím do Selvadorady, za... za Lianou a já...nikdy jsem.." koktal Eliot rudý až za ušima, kapička potu mu stékala po spánku. "Jo tááák!" rozzářila se ihned Roxy, tohle byl přesně její obor, "Rodiče s tebou nic neprobírali?". "Ale joo, tenhle trapnej rozhovor už máme za sebou, vim že si mám dávat pozor a všechno kolem, znám teorii, ale prostě.. kdyby na něco došlo, což teda není ani jisté... nechtěl bych to podělat víš? Zklamat jí. Mohla bys mi dát třeba nějaký typy?" vychrlil ze sebe Eliot, už o poznání klidněji, ale stále úplně rudý. "Hmm to můžu, ale praxe je lepší.. nechtěl by sis to poprvé odbít s někým zkušenějším? Teenageři z toho poprvé někdy dělají významnou událost, ale je to blbost. Byl bys potom klidnější, uvolněnější, kdybys věděl do čeho půjdeš.." navrhla mu Roxy. "No víš, já tu ještě moc lidí neznám, jen pár kluků ze třídy a zrovna nabídkama zahrnutej nejsem." podrbal se na hlavě Eliot. "S tím ti můžu pomoct, buď v pátek večer doma, někam tě vezmu." mrkla na něj Roxy. Eliot si nebyl jistý, jestli být nadšený, nebo se raději bát..

Jack

V pátek odpadlo Eliotovi vyučování a tak šel zkusit štěstí na ulici. Navíc měl jít večer s Roxy ven, takže byl děsně nervózní a nemohl jen tak sedět doma. Popadl kytaru, byla totiž lehčí než klávesy ačkoliv uměl hrát na oba nástroje. Kytara mu ale poslední dobou přirostla k srdci víc. Hodil jí tedy na záda a šel. Potřeboval peníze na nájem a ty jen tak z nebe nepadají. V umělecké čtvrti si našel flek a začal hrát. Snažil se nevnímat přihlížející simíky a hrál si tu svou, ale simíků začínalo přibývat a nadšeně ho povzbuzovali, což Eliotovi zvedlo náladu a dodalo nepatrný kus sebevědomí. Když Eliot dohrál a dav se rozešel, přišel nějaký týpek a hodil Eliotovi větší obnos simoleonů, ale netrefil se tak úplně do kufru, "Sakra, to je trapný, chtěl jsem udělat drsňáckej nástup na scénu.." zažertoval mladík, sehnul se pro peníze a hodil je do kufru kam patřily. Eliot se zachechtal, "Skoro se ti to i povedlo a díky za to.." kývl směrem ke kufru. "V poho, hele ty songy co jsi hrál jsou fakt libový, vůbec je nepoznávám, jak to?" vyzvídal mladík. "Nó, to asi proto že jsou moje, složil jsem je sám." rozhodil rukama Eliot a pokrčil rameny se samolibým úsměvem. "Fakt? Super, myslel jsem si to, máš fakt talent. Hele přijď někdo do The Colours, pořádají tam večery talentů, tam bys měl lepší publikum než tady, ostatně i větší výdělek, sám tam s kamarády vystupuju tak o tom vím svoje. Je to tam samej muzikant, hrajeme, kecáme, chlastáme, bavíme se, zpíváme... vypadáš jako fajn týpek, určitě zapadneš." nabídl mu mladík. "Fakt? To zní super, určitě se stavím, bydlím kousek od toho. Já jsem Eliot Fox mimochodem.." podal mu ruku na seznámení, proč řekl i příjmení absolutně netušil "Skvělý, tak se ještě uvidíme Eliote Foxi, já jsem Jack. Jack Stark.." odpověděl mladík a odešel... 

Velká noc

Eliot se připravoval snad dvě hodiny, byl horší než kdejaká ženská a to se nemusel líčit ani česat. Byl tak nervózní že se osprchoval, oblékl, zpotil, znovu osprchoval a zase převlékl. "Čau, jak je..?" nacvičoval si hlášky před zrcadlem, "Wau jsi fakt pěkná... ne to ne pitomče.." pleskl se po tváři. Dýchl si na zkoušku do ruky a pro jistotu si ještě vyčistil zuby a vydrhl jazyk, aby mu netáhlo z úst. Jeho pohled pak padl na krabičku kondomů, kterou si na příkaz Roxy zašel v týdnu koupit. Dva si vzal a strčil si je do peněženky, kterou měl v kapse kalhot, "Připraven na akci!" mrkl na sebe drsňácky do zrcadla, "To bude trapas.." otočil se zoufale a odešel z koupelny. V tom mu zavrněla kapsa, byl to telefon, volala máma. "Čau mamčo!" zvedl ho vesele, alespoň ho to rozptýlilo. "Nazdárek, jak se má můj brouček?" zeptala se Erin vesele. "Ale jo prima, co doma?" vyzvídal. "Jsme s tátou v práci, holky jsou s babičkou, taková normálka. Co máš v plánu takhle v pátek večer?" konverzovala Erin. "Nic extra, asi budu doma koukat na telku.." mlžil Eliot, když v tom vtrhla do bytu Roxy a zahulákala, "Noc prvního zásunu je tadyyy!!!". Eliot zrudl, "Noc čeho?? To byla Roxy?? Eliote!!?" byla v šoku Erin. "Eee já už musím jít, zítra zavolám, papa!" položil telefon kvapně Eliot a společně s Roxy vyrazil..

Hledání dívky

Roxy ho vzala na střechu jednoho mrakodrapu, bylo to neuvěřitelně univerzální místo v jehož středobodu se nacházel dlouhý bar. Roxy tam ihned Eliot odtáhla a objednala mu drink, "Tak, máš pití, to tě uvolní a jelikož neumíš pít, bude to rychle. Seznamuj se, buď přirozený, obhlédni potenciální cíle a pak mi řekni.." zaúkolovala ho. "Fajn to zní zatím docela snadně.." cucl si Eliot příšerně sladkéholihovinového koktejlu. "Ahoj cukrouši nehledáš společnost?" chytla se ho ihned nějaká zrzavá paní. Byla zhruba ve věku jeho mámy, oblečení měla samý kočičí chlup a vůbec nebyla Eliotův typ, ale chvilku si s ní ze zdvořilosti povídal. Když se jí konečně zbavil donutil ho hlouček postarších ženských, aby si k nim přisedl, byly dost opilé a očividně toužily po povyražení od svých nudných, stereotypních životů a zahrnovaly ho spoustou lichotek a dvojsmyslů. Byly by snadný cíl, ale takhle si to Eliot opravdu nepředstavoval. Naštěstí ho vysvobodila Roxy se slovy, "Dámy, ten je můj.." odtáhla ho a bez mrknutí oka snesla vlnu nadávek, které za nimi špitaly dotčené ženské. "Co blbneš? Ty chceš ojet nějakou maminu?" šťouchla do něj, když byly v soukromí. "Co? Ne! Lepěj se na mě samy, ani jsem neměl šanci někoho jinýho poznat.." hájil se Eliot. "Hmm chápu, tak tu počkej, udělám průzkum za tebe." mrkla na něj Roxy a vyrazila na obchůzku. Když se za několik minut nadšeně vrátila, měla úsměv od ucha k uchu, "Mám vítězku! Mrkni na tu holku co teď přišla a sedla si na bar..." kývla hlavou oním směrem. "Zbláznila ses? Jsem začátečník, nemůžu hned jezdit první ligu, ona je moc...moc!" vyděsil se Eliot, protože blondýnka na baru byla vážně kočka. "O to nejde, podívej jak se tváří, je zklamaná, to znamená že jí nějaký chlap opustil nebo nepřišel, to je hrozná výhoda, když už to někdo před tebou zvoral, budeš teď ten hodný.. trochu snahy a bude tvoje, poslouchej co máš dělat.." šeptala Roxy Eliotovi..

Tessa

"Tadáá! Jsem tady, máš ještě další dvě přání!" přisedl si Eliot k otrávené blondýnce a snažil se předstírat, že vůbec není nervózní a není mu vůbec trapné, něco takového říct. "Vážně? Tohle někdy na nějakou zabralo?" prohlédla si ho pobavená dívka, na jejíž tváři to vykouzlilo úsměv. "Jsi můj první pokus takže mi to musíš říct sama, ale konečně se usmíváš, tak bych řekl že ano." odpověděl suverénně Eliot, jeho nervozita začínala opadat a on se cítil trochu jistější. "První? Jsem polichocena." ovívala se ironicky blondýnka. "To bys měla být, já jsem Eliot mimochodem a ty jsi..?" vyzvídal. "Tessa." odvětila stručně. "A jak to že jsi tu tak sama Tesso, nečekáš společnost? Když tak se vzdálím.." ukázal Eliot palcem kamsi za sebe. "Ne.." povzdechla si "..měla se mnou přijít kamarádka, chtěly jsme si udělat dámskou jízdu a povyrazit si, ale... na poslední chvíli to zrušila, já už byla připravená a nechtělo se mi zase převlékat do tepláků, tak jsem šla sama s tím, že třeba někoho poznám, no.." ukázala na Eliota, "..podařilo se." zasmála se. Byla tak krásná a chovala se úplně normálně. Eliot se bál, že bude nafrněná, ale nebyla. Byla skvělá. Povídali si několik hodin a Eliot jí co chvilku lichotil. "Nech už toho jsem úplně červená, cítím jak mi hoří uši.." byla z něj celá v rozpacích. "Já nemůžu, nejde ti nelichotit, omlouvám se." zalichotil opět Eliot, bylo to naprosto spontánní chování, ani nevěděl kde se to v něm bere. "Eliote, měla bych druhé přání.." uculila se na něj. "Druhé..? Ach jasně, co to bude krásná paní?" vyskočil Eliot na nohy a předstíral úklonu jako nějaký poddaný. "Chci jít tančit." narovnala se pyšně a nechala Eliota aby jí pomohl sestoupit z barové stoličky. Oba vyprskli smíchy a přesunuli se na parket. Párty byla v plném proudu a všichni pařili jako o život. Když už byli po půl hodince úplně zpocení a rozhicovaní, popadla Tessa Eliota za ruka a odtáhla ho od davu. Přistoupila k němu a zahleděla se mu do očí, "A teď třetí přání.."..

Něco hloupého

Tessa ale nic neřekla jen se zakousla do rtu, vzala ho za ruku a táhla pryč. Eliot se ale vzepřel a přitáhl ji zpět, "Co je to třetí přání?" vyzvídal. Tessa se k němu přivinula, ruce mu dala kolem krku a přemýšlela, jak odpovědět "Víš, já jsem většinou docela rozumná, nechodím moc do barů a rozhodně netrávím večery s klukama, který ani neznám..." pousmála se a Eliot jí to oplatil, "..ale dneska se mi celý den hroutil jako domeček z karet, dokud jsi se neobjevil ty a teď jsem tady, prožívám jednu z nejlepších nocí svého života a mám chuť svojí rozumnou část neposlechnout a udělat něco hloupého, co bych nikdy neudělala. A ty jsi prostě tak pěkný.." kousla se opět do rtu a zahleděla se mu do očí, "..bydlíš daleko?" zeptala se na konec. Byla lehce opilá, ale ne tolik, aby nevěděla co dělá. Eliotovi ihned docvaklo, co má ta atraktivní blondýnka, kterou držel v náručí, za lubem. "Ne, pár minut.." uculil se a pozvedl obočí. Tessa ho opět vzala za ruku a odtáhla k výtahu. Pohledem zapátral po Roxy, ale nikde ji neviděl. Líbali se snad na každém rohu a cesta se z pár minut rázem protáhla na půl hodiny. Když vyšli do třetího patra a Eliot otevřel dveře, Tessa ihned zapadla do koupelny. Eliot očekával, že si to možná rozmyslí a vycouvá, takže si sedl na gauč a čekal co bude. Okamžitě k němu vyskočil mýval a dožadoval se pozornosti. "Och ten je rozkošný.." přisedla si na opěrku gauče Tessa. "Vše v pořádku?" zeptal se taktně Eliot. Sám byl už sice pěkně vzrušený z té cesty, ale taky značně nervózní. Nečekal, že k něčemu takovému opravdu dojde, natož s tak krásnou dívkou, ta ale jen mlčky přikývla a začala ho opět líbat. Mývalovi se to teda vůbec nelíbilo a snažil se dovolat taky nějaké pozornosti, Eliot ho ale odstrkoval tak dlouho, až to nakonec vzdal... 

Poprvé

Tessa byla neuvěřitelně krásná a co bylo ještě lepší, neuvěřitelně nažhavená. Měla nádherné tělo a Eliot se od ní nemohl odlepit. Připadalo mu to až příliš dokonalé, než aby to mohlo být skutečné a začínal mít podezření, jestli to na něj nějak Roxy nenahrála, ale Tessa nepůsobila jako prostitutka a byla, podle něj, příliš mladá aby si přivydělávala něčím takovým. Když začalo oblečení létat vzduchem, nebyl schopný už na nic myslet, jeho mozek téměř vypnul a on začal přemýšlet něčím úplně jiným. Jeho voják už byl z gaučového dovádění dávno v pozoru a připraven jít do akce. Viděl několik filmů pro dospělé, od doby co byldlel sám a tak věděl přesně co dělat. Zvedl Tessu, která mu ihned obtočila nohy kolem pasu a rozhodl se jí přenést do postele. Jakmile se s ní narovnal, ucítil, že ho docela pálí záda a ve chvíli, kde se mu dívka svými nehty opět zaryla do kůže, ihned pochopil proč. Byla tak živočišná, tak divoká... neřekl by to do ní, ale líbilo se mu to. Na posteli trucoval odstrčený mýval, který byl opět vyhnán, nebyl to pro něj zrovna nejlepší večer. Na posteli k tomu konečně došlo. Jelikož to bylo jeho poprvé, bylo to docela rychlé, ale Tessa překvapivě stihla také vyvrcholit, nebo to alespoň předstírala, za což jí byl Eliot vděčný. Cítil se neuvěřitelně a nejraději by si dal hned druhé kolo, ale jeho společnice už usínala. "To bylo skvělý, jsi úžasná.." políbil ji na čelo Eliot. Blondýnka spokojeně zavrněla a přitulila se k němu. Jelikož matrace na levé části postele vrzala, přelezla Tessa na pravou část k Eliotovi, kde oba během mžiku usnuli...

Osamělé ráno

"Vstávej princezno, už je plno hodin!" pobízela Roxy ráno spícího Eliota. "Co? Do háje, Rox, dyť nemám kalhoty.." posadil se na posteli líně Eliot a natáhl si alespoň spoedek od pyžama, které měl po ruce, trochu ho z toho prudkého narovnání zabolela hlava ale po chvilce to přešlo. "Prosím tě, takových nahatých prdelek už jsem viděla.." mávla rukou Roxy a zachechtala se, "Tohle je ale něco úplně jiného? To ti udělala ta blondýnka nebo ten tvůj mýval?" posmívala se škrábancům na jeho zádech. "Tessa, byla to docela šílená noc... kde vůbec je?" rozhlížel se zmateně Eliot. "To nevím, když jsem přišla tak už byla pryč. Zkontroluj si radši peněženku.." pobídla ho. "To by si moc nepomohla mám tam jen pět simoleonů co mi zbylo po zaplacení nájmu a včerejších koktejlů.." mávl rukou Eliot a pohledem pátral po nějakém lístku nebo vzkazu, ale nikde nic. Najednou se zarazil a otočil na Roxy, "Byla od tebe že? Ta noc byla až moc snadná.." prohlížel si jí podezíravě se zkříženýma rukama. "Co? Ne! Asi jsi talent a navíc.. tohle město je plný holek co si chtěj povyrazit, zvykneš si. Naopak je docela problém najít si tu vážnou známost, proto jsem byla celkem ráda, že tvoje mamka odtud vypadla.." pokrčila rameny, přistoupila k němu a objal ho kolem krku, "...tak z chlapečka už se stal muž!" zatahala ho za nos. Eliot něco zamručel v odpověď. Mrzelo ho, že Tessa jen tak zmizela, ale zase byl rád, že ji ten večer poznal, protože věděl, že na tuhle noc bude vzpomínat ještě dlouho...

Noční kráska

Když Roxy odešla, dal si Eliot sprchu a něco zakousl. Byl ale docela bez nálady, protože jeho nádherná společnice z předchozího večera zmizela beze stopy. Zůstalo po ní jen pár dlouhých, blonďatých vlasů v posteli a několik škrábanců na Eliotově těle. Když mu na počítači vyskočilo, že volá Liana, ani neměl chuť to zvednout, jelikož měl plnou hlavu Tessy. Vzal si kytaru, sedl si na zem a začal jen tak brnkat na struny. Těch pár tónů ale znělo docela zajímavě a tak se na to po chvilce trochu víc soustředil. K melodii ho začínala napadat slova a verše, která nezněla vůbec zle. Nadšeně odložil kytaru a popadl svůj notes, do kterého si zapisoval všechno co kdy složil. Tuhle novou skladbu pojmenoval "Noční kráska" a zapsal si všechny tóny. Občas si odskočil ke kytaře, aby si tóny znovu zahrál a vymyslel i další část, včetně refrénu. Text se mu skládal v hlavě téměř sám, protože v písni popisoval zážitky předešlé noci a svoje nejniternější pocity. "Anděl či snad ďábel... já se v tvých očích utápěl.." broukal si pro sebe do rytmu, který mu zněl v hlavě. Psal a psal snad celé odpoledne a složil celou skladbu. "Wau.." prohrábl si spokojeně vlasy, když novou píseň dopsal, "To neni vůbec špatný.." prohlížel si spokojeně svůj výtvor. Bylo mu lépe, všechny emoce a pocity, které ho ráno zaplavovaly jako vlny rozbouřeného moře, vložil do té písně. Rozhodl se, že večer navštíví klub The Colours, kam ho pozval Jack Stark, kterého předešlého dne poznal a zkusí štěstí. "Co ty? Pořád uražený..?" hupsnul si na pohovku ke svému mývalímu kamarádovi. Ten chvilku trucoval, ale rychle ho to přešlo..

The Colours

Když se začalo kolem osmé hodiny stmívat, Eliot vyrazil do The Colours. Podle Roxy to býval prima karaoke bar, kam chodila mnoho let, přišel ale nový majitel a bar dostal nový účel. Místo karaoke tu teď vystupovaly živé kapely, začínající umělci či baviči. Když Eliot vešel, hned ho překvapilo, že je bar v sobotu večer úplně prázdný, ale brzy zjistil proč. Všichni simíci stáli u pódia a podporovali vystupující trio. Eliot se protáhl davem a nadšeně je sledoval. Elektrické kytaře vládl chlapík, kterého Eliot hned poznal. Byl to Jack Stark a slušně válel, Eliota to k elektrice nikdy moc netáhlo, ale musel uznat, že v kombinaci s klávesovým doprovodem, který obstarával roztřepaný blonďák, to znělo vážně super. Všemu ale nasadila korunu rudovlasá zpěvačka s lehce chraplavým hlasem, která zpívala tak, že Eliotovi vstávaly chlupy na rukou, jakou měl husí kůži. Byla neuvěřitelná, s mikrofonem tančila po pódiu jakoby to byl její nejlepší přítel a se svým hlasem si pohrávala jako s milovanou hračkou. Píseň kterou hráli a zpívali, ale nebyla nic extra, zněla tuctově a Eliot by si pro ně dokázal představit daleko větší pecku. Viditelně ale sklízeli úspěch a když dohráli, dav nadšeně skákal a jásal. "Děkujeme! Jestli nás chcete podpořit, víte jak na to! Naše kapela "Shadows" vystupuje každou sobotu, za týden se budeme zase těšit! Hezký večer!" rozloučila se zpěvačka do mikrofonu a dav se přesunul k malé nádobě pod pódiem, která se ihned začala plnit simoleony. Na trojici se nahrnuli fanoušci a Eliot zahlédl, jak se zpěvačka podepisuje jednomu muži na břicho. Rozhodl se zajít na bar a počkat na Jacka..

Shadows

Večer se rozjížděl a barmanka se nezastavila, jen míchala další a další koktejly, čepovala piva a rozlévala panáky. Jack si Eliota hned všiml a zamířil k němu, "Čau chlape, tak jsi přišel!" popadl ho přátelsky kolem ramen, z čehož byl Eliot zmatený, ale hned mu došlo, že Jack tu už asi během hraní nasával, podle toho jak se kymácel, "Pojď! Představim tě svý tlupě.." táhl ho za ostatními členy kapely, "Tohle je moje krásná Mona a tenhle vrabčák, to je Ruben.." pocuchal blonďáka Jack. Eliot s nimi trávil tlacháním a popíjením celý večer. V klubu to žilo, u mikrofonu se vystřídalo několik komiků, kteří předváděli svoje stand-up vystoupení a simíci v baru se bavili a chlastali. "Já už asi půjdu.." omluvil se Eliot kolem půlnoci. Byl hrozně unavený, díky Tesse toho předešlé noci moc nenaspal a taky spolu něco vypili. Jeho tělo nebylo na takový nápor společenských aktivit zvyklé a už se dožadovalo zaslouženého odpočinku. Venku ho ale zastavila Jackova tlupa a odtáhli ho za roh. Ruben z batohu vytáhl barevné spreje, každý jeden popadl a začali společně barvit zeď klubu. "Helé, to asi neni dobrej nápad.." podrbal se na hlavě přihlížející Eliot a nervózně se rozhlížel. "Nebuď posera!" posmívala se mu Mona, "Tohle je velkoměsto! Grafity k němu patří, stejně jako sex, drogy, chlast a rock n roll! Jóóóó!" řvala nadšeně na celou ulici. Eliot si připadal jako nějaký vidlák, něco takového by si nikdy nedovolil udělat a upřímně? Byl za to rád. Všichni tři se mu líbili a kdyby nebyli tak sťatí, určitě by si s nimi skvěle popovídal, ale žili úplně jiný život než on. V hloubi duše doufal, že ho místní životní styl nikdy nezmění a on zůstane takový, jaký je. "Vyfoť mě! Dám to pak na náš simstagram.." vytrhla ho ze zamyšlení Mona, a stoupla si před jejich výtvorem. Eliot vytáhl z kapsy mobil a rudovlasou zpěvačku vyfotil..

Zvrtnutí

Zvrtlo se to. Strašně se to zvrtlo! Nepamatoval si kdy, jak ani proč, ale věděl, že se to zvrtlo. Jeho vzpomínky byly zastřené a hlava podivně prázdná. Při sebemenším pohybu cítil ostrou bolest ve spáncích a žaludek se mu houpal jako na vlnách. Mýval z kuchyňské linky tiše, ale opovržlivě, pozoroval tu skupinu smradlavých ožralů, kteří mu uprostřed noci vlezli do teritoria a narušili jeho klid a pohodu. To nemůže mít alespoň jednu noc klid? Byl vzteklý. Všude se válely ty lahve se smradlavou tekutinou, která páchla tak, až ho to štípalo v čumáčku. Hora lidských těl se téměř nehýbala, spali tvrdě, jeden funěl na druhého, namačkaní na tom mrňavém gauči. Nejlíp na tom byl možná Jack, který spal na zemi, na druhou stranu jeho nohu svíral v náručí Ruben, takže byla už kompletně odkrvená. Půlku těch tváří si Eliot vůbec nepamatoval, včetně mladé ženy, která spala v jeho náručí. Kovové cvočky na její bundě ho tlačily do stehen, ale to byl jeho nejmenší problém. Spali by ještě několik hodin, kdyby je neprobudil zvonek. Někdo byl u dveří..

Máma

Zazvonila jen ze slušnosti a vyjela výtahem do třetího patra. Za dveřmi ale zůstala stát jako opařená. Z bytu, ve kterém žil její syn, byl slyšet křik a nadávání, "Ku*va moje noha! ÁÁh to je bolest..!!" řval nějaký muž, "Slez ze mě ty úchyle a přestaň mě ošmatlávat.." nadávala nějaká mladá žena. Erin vytáhla klíč a snažila se odemknout dveře, vzteky se jí ale třásly ruce a chvilku to trvalo, "Co se tady zatraceně děje?!" okřikla dav, když se konečně dostala dovnitř. "Eliote máš tu holku.." zívl Ruben. "MAMI?" zajíkl se Eliot zděšením. V pokoji zavládlo ticho, všichni zírali. "Vy jste Eliotova mamka? Moc mě těší, jste sakra kočka! Díky za toho kluka je skvělej..!" zachraňoval po svém situaci Jack, který se na Erin okamžitě vrhl a objal ji. Neměl to ani v plánu, ale jak se k ní rozběhl, zradila ho ta odkrvená noha a on klopýtl. "Co..co to..?" snažila se ho setřást Erin, "Všichni ven!! Hned!" zavelela a ukázala na dveře. Nikdo si nedovolil ani ceknou, když viděli její výraz. Vztekle za nimi zabouchla dveře, "A teď ty... jsi tu týden! Jeden týden a už tě nepoznávám! Chlastáš a bůh ví co ještě, máš tu bordel a ještě jsi tak blbej, že je tu necháš spát, když jsi věděl, že přijedeme.." rozčilovala se Erin a pochodovala vztekle sem a tam. "Mami, omlouvám se, zapomněl jsem že máte přijet.. jáá.." drbal se na hlavě nervózně Eliot, vážně mu to úplně vypadlo. Za jeden týden v Myshunu se toho seběhlo až moc a on ztratil pojem o tom, co je vlastně za den. "A kde se tu vzal ten mýval??" vyvalila oči Erin, na zvířátko pochodující po kuchyňské lince. "Ten je můj, našel jsem ho u popelnic a on měl hlad.." vysvětlil stručně Eliot. "Ty ses ujal opuštěného, hladového tvora? Ooo.." změkla okamžitě Erin, zvířátka, to bylo její, "Fajn ještě si o tom promluvíme, dej si sprchu, táta s holkama čeká dole a ty hrozně smrdíš.." zavelela Erin a zatím se šla seznámit s tím malým, úžasným stvořením...

Kruté ráno

Eliot za sebou zavřel dveře do koupelny a začal se svlékat, přišla ale na řadu daň za nadměrné pití, daň, kterou musí zaplatit každý nezkušený pijan. Hlava se mu zamotala, jeho žaludek se zhoupl a on tak tak doběhl k záchodové míse. "Jen ty jedy vyhoď zlato, bude ti líp!" smála se za dveřmi Erin, zvuky které její syn vydával se nedaly přeslechnout, "Dobře ti tak, ty pitomo jeden.." dodala si pro sebe. Měla ale pravdu, bylo mu potom trochu líp a sprcha tomu nasadila korunu. Studená voda ho dokonale probrala a na nějaký čas pomohla od bolesti hlavy. Natřel se podpažďákem, vyčistil zuby a oblékl čisté oblečení. "Tak co? Lepší?" čekala už na něj Erin. "Jo, o dost, ale mám hroznej hlad.." povzdechl si Eliot, jeho žaludek ještě nikdy nebyl tak prázdný. "To máš smůlu, táta s holkama už na nás čekají, najíš se později někde ve městě." pokrčila rameny Erin a hnala ho ze dveří. Eliot smutně pohlédl na ledničku, bylo mu jasné že tohle je první trest na dlouhé trati plné trestů, které ho ten den ještě čekaly. Erin neuměla být na své děti zlá, ale nutila je poučit se ze svých chyb po svém. Zbytek rodiny na ně čekal na promenádě. "Tady ho máme! No konečně, co vám trvalo tak dlouho?" rozmáchl ruce Jake. "Ani se snad neptej táto.." vrtěla hlavou Erin a vlepila Eliotovi pohlavek. "Do hlavy néé.." zamručel Eliot, kterému vjela opět ostrá bolest do spánků. "Promiň, to jsem ale bezohledná.." odvětila ironicky Erin a plácla se do čela. "Herečko." rýpl si Eliot. "Bráškooo!!" vyběhly k němu nadšeně dvojčata a objaly ho pevně kolem pasu, takže mu zmáčkly jeho prázdný, rozdrážděný žaludek. Erin pevně stiskla rty, aby se nezačala smát, zatímco Eliot tiše klel..

Nebeské pochoutky

Všech pět společně vyrazilo na procházku a brzy zamířili do nové restaurace nazvané "Nebeské pochoutky", kde zastavili na brzký oběd, jelikož hladový Eliot už začínal být nesnesitelný. Slovo "Nebeské" bylo dokonale výstižné, rodinka měla pocit, jakoby seděla v oblacích. "Tati to jsou ceny!!" rozkřikla se Ellie, když otevřela menu. "Platíš to snad, ty rozumbrado? Na ceny nekoukejte, dejte si co chcete.." uklidnil děti Jake, "A ty laskavě odlož ten telefon.." zpražil vedle sedícího Eliota chladným pohledem. "No jo.." povzdechl si mladík a schoval mobil do kapsy. Psala mu spolužačka, kterou chytnul na párové projekty. Měla skvělé nápady a na gymplu, který s Eliotem navštěvovali, docela vyčnívala. Celé dny by dokázala prosedět u počítače a lidský kontakt by jí nechyběl, ale nápady měla neuvěřitelné a byla úplně jiná, než ostatní holky. Chovala se spíš jako kluk, Eliotovi v ledasčem připomínala i Roxy. Než přinesli jídlo, dvojčata nezavřela pusu. Vyprávěla Eliotovi všechno o co v Brindleton Bay za ten týden přišel. Rodiče je bedlivě pozorovali, celý tenhle výlet byl hlavně test, aby zjistili, jestli se jedna z dívek nebude v jeho přítomnosti chovat zvláštně. Žádné z dětí, které byly v lese vystaveny čarodějné entitě, zatím nevykazovala ani známku její přítomnosti ve svém těle. Idris už z toho začínal být nervózní a tak Erin navrhla tenhle experiment. Holčičky ale byly naprosto normální, veselé jako vždy a dokončovaly si vzájemně věty, jak bývalo jejich zvykem. Když donesli jídlo, obě vyvalily oči nad molekulárními veledíly a vytáhly telefony, "Tak tohle musí na simstagram!" zavelela Lexie. "Míň fotit, víc jíst!" zavrtěl hlavou nechápavě Jake. Pokrmy to byly ale vskutku nevídané, to musel uznat..

Loučení

Celý den procházeli město a holčičkám se vůbec nechtělo domů. Byly z něho stejně paf, jako před týdnem Eliot. "Já nechci odjet, chci zůstat s Eliotem!" plakala Lexie, "Pojeď s námi domů, chybíš nám!" plakala Ellie. "To nejde holky..." snažil se je uklidnit bráška. "Eliot se na nás přijede brzo podívat viď? Třeba hned příští víkend, aby ho zase nenapadlo prováděl nějaký vylomeniny.." pohlédla na něj přísně Erin a v jejím hlase byl slyšet jasný důraz na poslední slova. "No, uvidíme, třeba jo, ale mám dost věcí do školy.." snažil se vymlouvat Eliot. "Nevykrucuj se, babička už tě taky dlouho neviděla, nebude tu věčně.." přerušil ho Jake, ale Erin ho hned rýpla loktem do žeber, protože na něj holčičky vyděšeně koukaly, "Babička je nemocná?" rozklepala bradičku Lexie. "Není broučku, babička tu bude ještě dlouho neboj, ona má tuhý kořínek." snažil se napravit dvou chybu Jake. Když se všichni rozloučili, rodinka se vydala na cestu domů. Eliot za nimi chvíli koukal a připadal si najednou neuvěřitelně osamělý. Bylo skvělé žít sám, ale rodina mu občas dost chyběla, přeci jen to byli lidé, kterým na něm skutečně záleželo. Tady v Myshunu byli všichni odtažití, uzavření, opatrní či podezíraví. I Roxy, kterou považoval za rodinu, se jako členka rodiny nikdy nechovala, snažila se k němu moc nepřilnout, jakoby se bála, že jí to může ublížit. Nedokázal to pochopit. Doma si dal sprchu, nakrmil svého chlupatého, zanedbaného společníka a zapadl s noťasem do postele. "No ahoj!" ozvalo se z obrazovky, když vytočil svou Selvadoradskou kamarádku. "Nazdárek, promiň, tenhle víkend byl šílený, poznal jsem nové lidi a přijela rodina.." vysvětloval ty tři nepřijaté hovory, které od ní měl. Povídali si jen asi čtvrt hodiny, protože pak Eliotovi spadla hlava a tvrdě usnul. Liana ho chvilku s úsměvem pozorovala. Kdyby tušila, že poslední dva dny jen chlastal a navíc se vyspal s úplně cizí dívkou, asi by se dívala jinak..

Marod

Uprostřed noci vzbudil Eliota mývalí nářek. Spánek mu byl upírán už dva dny a ani neděle mu ho očividně nechtěla dopřát. "Co děláš? Proč proboha nespíš..?" zíval rozmrzele Eliot, když našel zdroj hluku v koupelně. Mýval v odpověď jen opět zanaříkal. Eliot se zamračil a pořádně ho prohlédl, zvířátko mělo úplně horký čenich a tlapičky, proto se uchýlilo do koupelny, aby si je ochladilo o studené dlaždice. "A jé, něco na tebe leze kamaráde, radši zavoláme odborníkům.." polekal se mladík a vytáhl telefon. "To si snad děláš srandu... víš kolik je hodin!?!" mručela probuzená Erin. "Promiň mami, ale mývalovi není dobře, má horký packy a čenich... nevím co dělat." naříkal Eliot. "Tak za prvé, dej mu už konečně nějaké jméno a za druhé, musíš ho vzít na veterinu, to není nic dobrého, bude to nějaká infekce, musí ho prohlédnout odborník. V Myshunu budou určitě stanice, které jedou nonstop." zívala do telefonu máma. "Dobře, děkuju, hned jdu nějakou najít." kýval hlavou Eliot. "Zavolej jak dopadl! Ale.. až ráno... bude to dobré neboj." nakázala mu a s rozloučením zavěsila. Na veterinární stanici bylo prázdno, takže nemuseli čekat. Mýval dostal injekci a límec kolem krku, "Místo vpichu ho bude svědit, ten límec má, aby si to místo nevykusoval, večer ho můžete sundat. Dnes bude asi hodně spát, ale měl by být v pořádku. Kdyby něco, zavolejte." instruoval ho zdejší lékař. Eliot téměř omdlel, když dostal účet za ošetření. Se slzami v očích nechal na recepci své poslední peníze, vzal zvířátko a vyrazil domů. Ulice už zalévaly první sluneční paprsky. "Ty se mi vážně vyplatíš... nemáme na nájem!" stěžoval si Eliot. Zvířátko na něj zvědavě koukalo. "A ještě to jméno...jak ti budu říkat? Roger? Felix?" přemýšlel, "Hele a co Kevin? Stejně jsi pořád sám doma, to se docela hodí." zasmál se pobaveně, "Jo, budeš Kevin.." kýval spokojeně hlavou..

Beth

Beth Nelsonová. Eliotova parťačka na párové projekty. Chytrá, bystrá, podivínská samotářka, která se dokázala vyznat v elektronických přístrojích lépe než v simících. Po domácku střižené vlasy jí neposedně trčely na všechny strany, ale jak sama říkala "Proč mám dávat tolik simoleonů kadeřnici, když je zvládnu u zrcadla opižlat sama..?". Její celé jméno znělo Elizabeth Nelsonová, pocházela z velké, bohaté rodiny, ale jak už to bývá, občas se najde jedna černá ovce, která nesplňuje představy rodičů a vydá se vlastní cestou a to byla právě Beth. Své celé jméno nepoužívala, příliš jí připomínalo její původ. "No konečně ty tetřeve! Měl jsi tu být už před půl hodinou, myslíš že nemám nic lepšího na práci?" spražila Eliota místo pozdravu, když dorazil na místo setkání. "Já za to nemůžu, profesor nás nechtěl pustit z bižule, dokud mu James nevyjmenuje všechny naše jehličnany.." omlouval se Eliot. "James? A to už jsi tady?" zasmála se Beth, "Vždyť ten kluk ani neví jak jehličnan vypadá... zato jakou velikost podprsenky, má která holka ve škole, to by vyjmenoval hned..". protočila očima. Eliota to rozesmálo, měla naprostou pravdu, ten kluk byl prostě čumil. Tupej čumil. Sedli si na kraji parku, kde nikdo nechodil. Dlažba byla vyhřátá od sluníčka a tak se na ní příjemně sedělo. Zatímco Beth zkoumala zadání, které dostali spolu s obrovskou krabicí, Eliot si textoval s Jackem. "Hele, nedopadne to tak, že všechno oddřu já a ty se svezeš že ne?" pozorovala ho přimhouřenýma očima přes obroučky svých brýlí. Eliot pomalu schoval telefon do kapsy a svatouškovsky se zaculil...

Projekt

Zadání bylo jasné, postavit model rakety, která by dokázala vystoupat několik metrů do vzduchu. V přiloženém návodu dostali od učitele typ na několik verzí, ale poprat se s tím museli víceméně samy. Beth rozhodla, že udělají raketu poháněnou vodou. "Mám namíchanou tu kapalinu pro zvýšení tlaku.." oznámil pyšně Eliot, zatímco Beth se věnovala technických záležitostem. "Ukaž!" natáhla ruku po zkumavce, "hmm, to vypadá dobře.." zkoumala pochybovačně žlutozelenou kapalinu uvnitř, "Možná nakonec nejsi úplně k ničemu Foxi.." pohlédla na něj překvapeně. Eliot přimhouřil oči, "Už začínám chápat, proč s tebou nikdo nechtěl být ve dvojici." oplatil jízlivou poznámku své společnici, "Ale jsem rád, sám bych to asi nikdy dohromady nedal.." podrbal se na hlavě a pohlédl na rozpracovanou raketu, na které pracovali už několik hodin. Beth se trochu začervenala, sklopila hlavu a skryla své rozpaky za pramenem černých vlasů, který ji spadl do tváře. Když projekt konečně dokončili, Beth navrhla malý test. "Letí..! Ona vážně letí..! No to mě podrž.." křičel Eliot. "A co jsi čekal?" hleděla na něj nechápavě Beth. "Promiň, měl jsem jisté pochyby.." přiznal Eliot, "..ale už nikdy tvého génia nezpochybním." pronesl slavnostně a přidal poklonu. Beth se snad poprvé za celé odpoledne zasmála, "Měl jsi jít studovat spíš herectví, to by ti šlo." zavrtěla pobaveně hlavou a vytáhla z kapsy telefon. "Hele, další projekt dostaneme za dva týdny, mohli bychom ho udělat o těch prázdninách co budou, co říkáš?" prohlížela kalendář. "To budu v Selvadoradě.." zavrtěl hlavou. "To není zrovna klasická prázdninová oblast.." zamračila se Beth. "Letím tam za kamarádkou." odvětil stručně Elitot. "Jo za kamarádkou... jasně.." přikyvovala Beth, ironii v hlase se ani nepokoušela skrývat. Eliot jen protočil očima a nechal jí při tom. Už se nemohl prázdnin dočkat.. 

Opět doma

A opravdu to uteklo docela rychle. Eliot se další dva týdny soustředil hlavně na školu a trávil čas s Beth nebo Jackem. Odlet se blížil a Eliotova pozornost se začínala ubírat jen tímto směrem. Pořád přemýšlel nad tím, jaké to bude ji opět vidět, být s ní, obejmout ji... byla to jeho nejstarší kamarádka, věděla o něm všechno a přesto mu byla tak vzdálená a on byl ze setkání s ní nervózní. Večer před odletem dorazil do Brindleton Bay, protože to bylo odtamtud blíž na letiště. Byl to zvláštní pocit být opět doma. Sotva otevřel dveře, přiřítila se k němu máma, "Konečně jsi zase doma.." mačkala ho. "No ták, jsem z domu teprv měsíc mami..." povzdechl si Eliot, ale lhal by kdyby řekl, že ho to objetí nepotěšilo. Když se u něj vystřídala celá rodina, došla řada na chlupáčky. První si pozornost vyškemral Falko, který byl radostí bez sebe, že ho zase vidí. "Nazdar kamaráde!" podrbal ho Eliot a dřepl si k němu, čehož psík ihned využil, skočil na něj a celého ho olízal, "Jo, taky jsi mi chyběl.." procedil Eliot skrze přivřená ústa a se zavřenýma očima čekal, až se tohle tornádo slin přežene. Další byl kocourek Milo, který se třel Eliotovi o nohy v podstatě od chvíle, co vešel do domu, jen kočička Mia dělala uraženou, měla svou hrdost a za nějakým člověkem odmítala dolézat. Po večeři si Eliot zašel do svého pokoje. "Pane Jehličko!" doběhl nadšeně k akváriu s ježečkem, "Krmí vás dobře?" prohlížel si ho. Když se s mrňouskem domazlil, zasedl ke stolu a pustil skypsim, zatímco počítač vytáčel Sevadoradu, rozhlížel se. Zaléval ho sentiment a vzpomínky. Tolikrát z tohohle pokoje volal Lianě a společně snili, že se jednoho dne opět setkají a teď to bylo konečně tady...

Odlet

Dalšího dne ráno odvezli rodiče Eliota na letiště. Měl tam být dvě hodiny před odletem s kufrem o váze maximálně patnáct kilo, což pro něj byla trochu komplikace. Kdyby se měl sbalit sám, bylo by to bez problému, ale Erin mu do kufru nacpala ještě tunu opalovacích krémů, repelentů a dalších věcí, u kterých si byl naprosto jistý, že je stejně nikdy nepoužije. "Máš pas?!" kontrolovala ho nervózně, když dorazili k letišti, "Jo.." povzdechl si mladík. "Nebude ti zima jen v tom tričku?" prohlížela si ho, "ještě cestou nastydneš..". "Vážně myslíš, že v Selvadoradě bude zima? Budu v pohodě, je mi vedro už teď.." pohlédl na ni už lehce vydeptaný a otrávený teenager. "Nedělej tam žádný blbosti, určitě tam nemají antikoncepci, mysli na to!" naléhala Erin, "Proboha mami!" zakňučel Eliot a zhoupl se v kolenou. Jake se culil, ale to neměl dělat, "A ty!" obořila se na něj Erin, "To byl tvůj pitomej nápad, kupovat mu ty letenky, běda ti jestli se tam něco stane!" křičela na svého muže. "Ale..já..! Říkala jsi že je to skvělý nápad mu je dát k narozeninám...!?" bránil se Jake. "No..! Ale už si to nemyslím.." zamručela Erin. "Mami klid, budu v pohodě, je to jen týden.." uklidňoval ji Eliot. "Ach jo, už aby jsi byl doma." objala ho a zadržovala slzy. Její malý chlapeček byl už vyšší než ona a měl svou hlavu. Bylo to k vzteku. Schoulená v Jakově náručí ho sledovala, jak vchází do letištní haly. Naposledy mu zamávali a vyrazili zpátky domů. Eliot o dvě hodiny později nastoupil do letadla a vystoupal do nebes. Z okénka ještě při stoupání zahlédl Myshuno, než se země ztratila v oblacích. Selvadorada už na něj čekala..

Selvadorada

Po několika hodinách na cestě, konečně dorazil na místo. Z letiště jel s pár dalšími turisty polorozpadlým, rozvrzaným minivanem, všichni ale vystoupili v turisticky daleko atraktivnější čtvrti. Když konečně po hodinové jízdě celý rozlámaný vystoupil, uvědomil si, jak neskutečné horko a vlhko tu je. Za minivanem se jen zaprášilo a byl pryč. "Tady zhebnu.." zakňoural, zahodil tašku a otřel si orosené čelo. "Eliote..?" ozval se tenký, zvídavá hlásek. Eliot hned zvedl hlavu a pohledem našel dívku, za kterou se táhl celou tu štreku, "Liano!" usmál se vesele. "Jsi tady..! Jsi vážně tady!" skákala nadšeně Liana, "Nemůžu uvěřit tomu že tu vážně jsi!" rozeběhla se k němu nadšeně a skočila mu kolem krku. Rozlámaný Eliot lehce zavrávoral, ale pevně ji sevřel. Celou cestu se děsil tohohle setkání. Co jí řekne až se uvidí? Má jí obejmout? Dát pusu? Nebude to trapné? Ale nebylo.. bylo to tak přirozené, až ho to překvapilo. Byla to ta dívka, kterou pět let vídal na obrazovce počítače, jen živější a skutečnější. "Jaký byl let? Musíš mít hrozný hlad! Pojď ukážu ti náš dům.." popadla ho za ruku a táhla po cestě. Eliot spěšně popadl tašku a nechal se vést. Liana s matkou se musely před lety přestěhovat, protože jejich starý dům se už rozpadal a nebyl obyvatelný. Eliot byl zvědavý, kde teď žijí, ale jeho pozornost stejně patřila hlavně té černovlasé dívce, která celou cestu nezavřela pusu..

La casa de Navaro

"Je to ještě daleko?" funěl Eliot. To horko bylo téměř nesnesitelné. "Kdepak, už jsem skoro na místě." usmála se na něj Liana. A opravdu, mezi všemi těmi stromy a palmami začínal na cestě před nimi rozpoznávat stavbu. "Vítej v La casa de Navaro!" rozpřáhla ruce slavnostně. "Tyjo, je větší než ten co si pamatuju.." rozhlížel se Eliot. "Jo, je daleko od centra, takže byl levný, jiný jsme si nemohli dovolit, ale mě se tu líbí víc než v té staré špeluňce!" pohlédla spokojeně na dům, ze kterého akorát vyšla její máma, "Bienvenido Eliote! Zlatíčko, vem mu tu tašku a dej ji dovnitř, já se s ním zatím pořádně přivítám.." pokynula dceři. "Si mama." přikývla poslušně Liana, popadla Eliotovi věci a táhla je dovnitř. "Já bych to zvládl, nemusí se s tím tahat.." chtěl ji zastavit Eliot, kterému to bylo trapné, ale jakmile Liana zapadla dovnitř, její matka se na něj obořila a zatarasila mu cestu. "Poslouchej hezounku, Liana je všechno co mám a já tě varuju...te advierto! Jestli jí ublížíš, nebo na ni jen sáhneš, tak si můžeš hledat jiný nocleh, rozuměl jsi?" vrčela na něj. Eliot tam stál jak opařený, "A-ano madam." vykoktal ze sebe. "Fajn, tak vítej opět v Selvadoradě, říkej mi Eleno.." přikývla spokojeně a úplně obrátila list. Eliot se cítil nesvůj a nevěděl co si myslet. "Eliote pojď! Ukážu ti kde budeš spát!" vykoukla z domu netrpělivá Liana. "Už jdu.." vyběhl k ní kvapně Eliot..

Interiér budovy

Eliotova přistýlka byla rozložená dole v obýváku, pár metrů od ložnice Lianiny matky, která samozřejmě neměla dveře, jak bývalo v Selvadoradě zvykem, takže ho Elena mohla mít skvěle pod dohledem. Celý dům byl otevřený, jen koupelny měly dveře a díky bohu alespoň za to. "Jestli to není pohodlné, tak můžeš spát u mě v posteli a já budu spát tady.." nabídla Eliotovi nervózně Liana, když viděla jak testuje svou přistýlku. "Ne je to úplně v pohodě.." poskakoval na matraci neposedně Eliot a dělal legrační grimasy, Liana se tomu začala smát, dokud je nepřerušila Elena přísným zakašláním. Oba ztichly. "Pojď ukážu ti zbytek domu.." popadla Liana Eliota za ruku a vytáhla ho do patra, "Tohle je můj pokoj..." povzdechla si spokojeně. Byl krásný a seděl k ní. Eliot z něj přes obrazovku nikdy tolik neviděl, ale přesto se tu cítil z celého domu zatím nejlépe, bylo to pro něj známé prostředí. Možná to spíš ale bylo tím, že tu nebyla Lianina matka, která je nenápadně sledovala, co Eliot přijel. Liana ho provedla zbytkem domu a prohlídku zakončila venku, "No, a tady většinou večeříme a vzadu pěstujeme pár plodin... to je asi všechno." rozhodila rukama Liana. "Máte to tu krásný.." pochválil obydlí Eliot, ale byl neustále nervózní, protože cítil v zádech Elenin pohled. Lianě to hned došlo a tak mu navrhla procházku, kterou Eliot nadšeně přijal. "Ale brzo se vraťte!" křičela za nimi mrzutě Elena. "Neboj mama!" odpověděla s povzdechem Liana, "Promiň za to.." špitla Eliotovi...

Tajná cesta

"Liano! Liano tady já to znám přece!" rozhlížel se Eliot nadšeně na místě, na které krátkou procházkou došli. "Jak bys mohl prosím tě?" utahovala si z něj Liana. "Byl jsem tady! Vážně! S mámou a tím hňupem.." pokyvoval hlavou, když se mu začínaly vracet vzpomínky, "..no jasně, ten májský sloup! A tudy jsem pak...šli.." doběhl k rozpadlé bráně zarostlé liánami. "Jo? Vždyť se tudy nedá projít.." hleděla na něj zmateně Liana. "Máma tu cestu tenkrát proklestila, málem se s tátou rozvedli, byla naštvaná a chtěla zažít dobrodružství.." vzpomínal Eliot pobaveně, "...muselo to už zase zarůst, přeci jen je to už pět let." pokrčil rameny. "A co jste tam našli? Jen samá houští a bažiny co? Máte štěstí, že jste to přežili.." zavrtěla dívka hlavou nad hloupostí turistů. "Ne nic takového, byla to nádhera, pamatuju si vodopády tryskající z trosek starého města a lanový most, která vedl přes strašně hlubokou propast.." snažil se rozvzpomenout Eliot. "Děláš si srandu??!!!" zavřískala najednou Liana, až se Eliot lekl a vřískl taky, "Co?" pohlédl na ni polekaně. Dívka k němu spěšně přiběhla a naklonila se k němu, "To by mohla být cesta ke ztracenému městu!" špitala mu vzrušeně do ucha. "No vidíš, ale proč šeptáš?" nechápal Eliot, ale šeptal taky. "Podle pověstí jsou tam chrámy plné zlata!" špitla ještě tišeji Liana. Eliot jen vyvalil oči, "To je blbost, určitě už to někdo našel a všechno odnesl." zakroutil nevěřícně hlavou. "Nikdo ještě nenašel cestu, ono prodírat se džunglí je dost nebezpečné, plno dobrodruhů se v ní ztratilo a už se nikdy nenašli.." odvětila méně nadšeným hlasem Liana. "Tak, to by jsme to asi měli prozkoumat ne?" uculil se lišácky Eliot. Lianě se zablýskalo v očích, "Rozhodně!"...

NE!

"V žádném případě.." zarazila svou dceru Elena. "Cože? Proč?!? Jestli najdeme ten chrám.." nenechala se odbít Liana. "A dost! Už jsem snad řekla že NE! Je to moc nebezpečné.." odvětila neústupně Elena, otrávená tvrdohlavostí své dcery. "Ale mami, zaplatilo by ti to léky a zbavili by jsme se dluhů kdyby.." nevzdávala se Liana. "NE!" bouchla pěstí do stolu Elena a bylo ticho. Eliot jen tiše žvýkaljídlo a do rozhovoru se nepletl, pohled upíral kamsi do strany a dělal, že tam vůbec není. Lianina máma na tom nebyla zdravotně nejlépe a potřebovala drahé léčivo, které bylo v Selvadoradě špatně k sehnání, takže splácela nemalé dluhy za dovoz léků ze zahraničí. Ty navíc nebyly dováženy legálně a dluh u těchto grázlů neznamenal nic dobrého. "Mami prosím.." zkusilo to po chvilce ticha naposledy Liana. "Nech už toho! Dios mío, nestačí že jsme kvůli té proklaté džungli přišli o tvého otce, to mám přijít ještě o tebe? Konec debaty! Doufám že alespoň ty Eliote jsi dost chytrý, aby jsi mě poslechl." pohlédla přimhouřenýma očima na černovlasého chlapce, kterého zaslechnutí svého jména vytrhlo ze zamyšlení, "Huh?" pohlédl tázavě na ženy. Dohadovaly se už nějakou dobu, takže místy přestával vnímat. "Jeho do toho netahej, už tak jsi na něj jak na psa, je to náš host!" naštvala se Liana, dramaticky odsunula židli a odešla od stolu. Elena si jen nešťastně povzdechla. Eliot vstal a sklidil všechny talíře, "Gracias chico.." poděkovala mu unaveně. Eliot pak našel Lianu jak naštvaně přechází za domem, "Neuvěřitelné, prostě neuvěřitelné.." mumlala si pro sebe. "Tak a je to.." povzdechl si Eliot a došel k ní, "..máme utrum." rozhodil rukama. "Ne nemáme! Já už se nechci dál dívat, jak prodává všechno co pro ní něco znamenalo, aby měla na své léky." nadávala dál, "Vyrazím tam před úsvitem, než se vzbudí. Půjdeš se mnou?" pohlédla vážně na Eliota. "No to se ví, samotnou tě jít nenechám!" pokrčil rameny chlapec, Lianě se očividně ulevilo.. 

Myšky

Ještě než první sluneční paprsky vykoukly na obzoru, zatímco Elena tvrdě spala, vykradl se mladý pár z domu. Byli jako myšky, které se plížily ze spíže, zatímco mlsný kocour vyspával. Nevydali jedinou hlásku a našlapovali opatrně na rozvrzané podlaze starého domu. Povedlo se. Jakmile se dostali z domu, přidali na rychlosti a běželi dokud se jim stavba neztratila z dohledu. Oba měli pořádné klobouky, aby na slunci během dne vydrželi. Liana je schovávala po tátovi a oběma skvěle padly. Eliot si připadal jako Simdiana Bones, akorát mu chyběl bič, který slavný filmový profesor archeologie neustále nosil. Liana vyhrabala také skvělý batoh, který se jim náramně hodil kvůli zásobám vody a jídla. Eliot jí ho taktně hned sebral, protože by mu bylo trapné, kdyby ho tahala ona, ačkoliv ho stálo téměř okamžitě zpocená záda. Měli na sobě pohodlné oblečení neutrálních barev, nic křiklavého, protože to by akorát lákalo hmyz a kdoví co ještě. "Bože my to zvládli!" jásala Liana, "V životě jsem se necítila tak šťastná, to bude úžasný dobrodružství Eliote! Jen ty, já a tahle zatracená džungle!" tleskala nadšeně vzrušená dívka a hopsala na místě. Celý život akorát pracovala na rodinném poli, zalévala, sklízela, prodávala na trzích a pečovala o matku. Byla příliš mladá na tak usedlý životní styl a tahle výprava pro ni znamenala naději na změnu, nebo alespoň nezapomenutelný zážitek. "To jo, bude to super!" usmál se Eliot, pro kterého to byla spíš další lumpárna na seznamu, ale netěšil se o nic méně. "Nakoupíme dole na trhu nějaké zásoby a pak vyrazíme k tomu průchodu." oznámila mu plány vysmátá Liana a společně se vydali na cestu... 

Vzpomínky

"Do háje...šli jsme přes ten most? Jo určitě šli...nebo jsme se pak vrátili a šli jinudy?" snažil se rozvzpomenout Eliot. Jeho dětské vzpomínky byly už po těch letech lehce zastřené a navíc se tenkrát na cestu tolik nesoustředil. Tehdy sledoval ptáky a ještěrky, Falka, který pobíhal kolem a krásnou přírodu, která ho po návratu domů inspirovala k několika kresbám, které mámě dodnes visely na ledničce. Liana si všimla jeho záseku a chtěla mu pomoct, "Neřeš to tolik, vždyť je to jedno, prostě to tu prozkoumáme po svém, společně.." přiskočila k němu a pevně ho zezadu objala kolem pasu, aby ho trochu povzbudila, "..už tohle je neuvěřitelné.." rozplývala se nad krásou vodopádů a starého města, které se nad nimi tyčilo. Eliota její objetí ale spíš rozhodilo než uklidnilo. Její tělo se tisklo na jeho a on si najednou nebyl jistý, co dělat. Počkal až ho pustí, odkašlal si a kvapně vykročil na lanový most. Ano, to byla ta cesta, určitě šli tudy! "Hele tady se fotila máma s tím hňupem, na tu fotku si vzpomínám! Ukazovala mi ji.." ponořil se opět do vzpomínek na místě, ze kterého byl parádní výhled. "Nechoď až na okraj, vždyť se to tady rozpadá! Pojď zpátky!" skučela za ním vyděšená Liana. "Ženský.." povzdechl si Eliot a poslušně se vrátil. Pokračovali v cestě pořád dál a dál a prosekávali si cestu nemilosrdnou džunglí do míst, která už ani ani jeden neznal. Eliot se neustále ohlížel, už nějakou dobu ze sebe nemohl setřást ten nepříjemný pocit, že je někdo sleduje... 

Přenocování

Právě když se slunce začínalo blížit k obzoru, narazila dvojice průzkumníků, na jeden menší, zachovalý chrám. "Tam by mohlo něco být, co říkáš?" zajásal Eliot. "Snad.." přikývla Liana, ".. teď se ale musíme utábořit, dokud je ještě světlo, prozkoumáme to zítra." zavelela. Eliota souhlasil a vytáhl z batohu smotaný stan, který začal okamžitě sestavovat. Byl z neuvěřitelně tenkého a skladného materiálu, ale i tak zabíral skoro všechno místo v batůžku, zbytek obsadilo sušené maso a hlavně pitná voda. Zatímco Eliot stavěl, Liana nanosila kamení a dříví na ohniště a vytrvalým křesáním rozdělala oheň. Eliot ji fascinovaně pozoroval, nedokázal si představit že by jeho sestry, Beth nebo Tessa kdy zvládly samy jen tak rozdělat oheň, ale třeba by ho překvapily. Když slunce zapadlo, vzduch lehce ochladl a vlhkost se přestávala bez slunečních paprsků odpařovat. Eliot cítil jak se mu krůpěje vody srážejí na kůži a teplo vydávající oheň, bylo tím pádem vítaným společníkem. "Máma je určitě strachy bez sebe, asi jsem neměla odcházet.." špitla do ticha Liana. Jakmile se zastavili a její pozornost nebylo čím odvést, dopadla na Lianu tíha viny. Myšlenky jí zalily hlavu a ona nervózně poklepávala nohou. "Moje taky, není tu vůbec signál.." zkontroloval telefon Eliot. I on se cítil mizerně, vyrazili za dobrodružstvím nehledě na city těch, kterým na nich záleželo nejvíce. Seděli tam mlčky a nechávali se užírat myšlenkami, když v tom se ozvalo zašustění trav několik desítek metrů od nich. "Co to bylo??" vyskočila na nohy vylekaná černovláska. "Asi pták nebo nějaká opice... jdem spát, ráno to tu prohlídnem a vrátíme se radši domů." uklidnil ji Eliot, ale sám se trochu nervózně rozhlédl po mýtině. "Jo to asi bude nejlepší, promiň že jsem tě sem vytáhla.." zavrtěla hlavou Liana. Zalezli do stanu a oba téměř okamžitě usnuli. To co je sledovalo, ale nebyla opice ani pták. Bylo to něco většího a o poznání nebezpečnějšího..

Panter

Eliot vstal ráno první. Džungle už dávno žila, ptáci zpívali, opice vyřvávali, hmyz bzučel všude kolem a listí šustilo v jemném vánku. Než se Liana probudila, začal prozkoumávat okolí. Našel pár rozbitých starých váz, za léta už zaprášených prachem a napůl pohřbených v zemi. Rozhodl se pokračovat ve své roli Simdiana Bonese a opatrně se snažil staré kousky vyprostit okopáváním a otíráním. "Co to tu provádíš?" vyrušila ho v pečlivé práci Liana, když se konečně vyhrabala ze stanu. Vlasy si ten den smotala do svých oblíbených copánků a zbytek zkrotila látkovou čelenkou. "Dělám vykopávky, třeba najdu něco strašně cenného.." pohroužil se do činnosti opět Eliot. "Leda tak smetí.." pohlédla na střepy pesimisticky Liana. "Ty nejcennější kousky vypadají vždycky nejhůř.." zavrtěl hlavou Eliot jakoby tomu snad rozuměl. "Tak se tu dál hrab, já se jdu podívat radši do toho chrámu.." mávla rukou Liana a otočila se k odchodu, ale v tom ho spatřila. Panter, který je už nějakou dobu opatrně sledoval, se opět vrátil a kradl se tichými, pomalými kroky přímo k nim. Okamžitě ztuhla na místě, oči jí div nevypadly z důlků a kolena se rozklepala, "E- Eliote.." špitla tiše tenkým hláskem. "No?" zamručel klečící mladík. "Eliote!" špitla naléhavěji dívka a udělala pár pomalých kroků dozadu. "No co je?" ohlédl se po ní netrpělivě mladík, ale když se podíval směrem kterým ona, málem si cvrnknul do trenek, pomalu se zvedl ze země, "No to mně po..." nedořekl větu, protože ho Liana popadla za ruku a dali se na zběsilý útěk. "Neohlížej se a nezastavuj!" křičela na něj Liana. Panter se dal do běhu současně s nimi, jako všechny kočky, miloval lov, tohle pro něj byla skvělá hra a on měl před očima jen svůj cíl. Byl daleko silnější, mrštnější a rychlejší...

Znovu objevená síla

Utíkali hustou džunglí a zdálo se to jako věčnost. Prodírali se vysokým porostem, skrze nekonečně dlouhé liány a zdálo se, že šelmu setřásli, ale opak byl pravdou. Panter si lov užíval a svou kořist záměrně štval a ždímal z ní zbytky energie. "Áááách...!" vykřikla znenadání Liana, když při zběsilém útěku zakopla o kámen, který na své trase přehlédla. Panter se vynořil z vysokých trav pár metrů od nich, jako černý, smrtonosný stín. "Liano vstaň!" křikl Eliot, když zahlédl černovlasou dívku na zemi. "Nemůžu.." zavrtěla hlavou zoufale dívka a křečovitě semkla rty při pohnutí kotníkem, "Uteč, zachraň se!" zařvala na mladíka. Snažila se být statečná, ale srdce jí bušilo až v krku, třásla se jako osika a slzy se jí koulely po tváři při pomyšlení, že se jí brzy nažloutlé tesáky zakousnou do masa a roztrhají ji na kusy. Nechtěla zemřít, nechtěla se vzdát, ale už nemohla bojovat. Neměla by šanci. Panter na ní upíral své jantarové oči a mlsně se olizoval. Liana už strachem téměř omdlévala, když se mezi ní a černou šelmu někdo postavil. Byl to Eliot. Panter výhružně zavrčel a připravil se k útoku. "Nech - ji - být!" cedil skrz zuby naštvaně Eliot. Bylo to jako tehdy. Strach se proměnil v odhodlání a odhodlání ve vztek. Nepamatoval si to, ale už to jednou zažil. To nabití energií, ten pocit že dokáže vše! Sevřel dlaně v pěsti a bránil svou kamarádku jako skála. Záblesky čisté energie mu zazářily z dlaní. Panter polekaně couvl a utekl zpět do džungle. "Eliote.." vydechla Liana nevěřícně, "...j-jak jsi to..?" koktala. Chlapec zmateně pohlédl na své ruce, "Nemám tušení.."..

Žízeň

Mladík se sklonil k dívce, "Ukaž sundám ti tu botu..". "Počkej... opatrně! Ne..! Au to bolí!" odstrčila ho černovláska s bolestí zkřiveným obličejem. Eliot nevěděl co má dělat. Panter byl pryč, ale nemohl tam Lianu jen tak nechat a jít hledat pomoc, protože šelma by se mohla klidně vrátit. Další věc byla, že neměli absolutní tušení, kde vlastně jsou. Běželi hustou džunglí dost dlouho a úplně se ztratili. Všechny jejich věci, jídlo, voda, stan.. to vše bylo ztracené. "Mám hroznou žízeň." zasténala Liana a Eliot si povzdechl. Také cítil sucho v krku, voda byla základní potřeba, na místě jako bylo tohle. Slunce z nich ždímalo každou kapku kterou mohlo, díky vysoké vlhkosti se navíc v džungli nadměrně potili a zběsilí útěk před panterem jim rozproudil krev, což mělo za následek ještě větší úbytek vody, protože se jejich organismus snažil regulovat tělesnou teplotu. Nedalo se nic dělat, musel ji nést. "Chyť se mě pevně kolem krku.." dřepl si k dívce. "Tak jo.." špitla Liana, Eliot ji opatrně vzal jednou rukou kolem pasu, druhou pod nohama a pomalu se s ní zvedl. Byla docela lehoučká, tvrdá práce na rodinných polích, pod nemilosrdným sluncem, by jí nedovolila přibrat, ani kdyby chtěla. Ačkoliv nevážila moc, Eliotovi se po narovnání zamotala hlava a lehce zavrávoral. Nedostatek vody si začínal vybírat svou daň. Dívka v jeho náručí si položila hlavu na jeho rameno. Cítil jak se chvěje, protože na ni celá ta událost dolehla. Jejich malé dobrodružství se nevyvíjelo vůbec dobře... 

Kolaps

Po nějaké době už Eliot nebyl schopný Lianu nést. Nedělal žádný sport a tak jeho tělo nemělo výdrž, protože nebylo zvyklé na větší fyzickou zátěž. Jeho největší silou byla energie v jeho těle, které zatím vůbec nerozuměl, ale i ta měla své limity a její používání si vybíralo svou daň. Podpíral svou kamarádku a ta hopsala po zdravé noze vedle něj. "Už nemůžu, musíme si odpočinout.." funěla vyčerpáním. Oba toho měli dost. Cestou našli jen nějaké bobule, které jim moc energie nepřidaly, stále měli hroznou žízeň a teď už i obrovský hlad, byli unavení a ztracení. "Tak fajn, zastavíme tady." odsouhlasil Eliot a společně padli na zem. Opřeli se o sebe zády a oddechovali. "Co budeme dělat..?" špitla odevzdaně Liana, beznaděj ji začínala pohlcovat. "Já nevím... třeba koukat na hvězdy?" zahleděl se Eliot na oblohu, ve snaze zahnat zlé myšlenky. Černé nebe bylo poseté milionem zářivých teček. Nikdy tolik hvězd neviděl, ve městech noční oblohu ozařovala světla lamp, bilboardů a reflektorů, ale tady... tady bylo nebe naprosto dechberoucí. Liana si položila hlavu na jeho rameno a zahleděla se k nebi jako on, "Alespoň zemřeme spolu.." povzdechla si ironicky. Eliot jí chtěl odpovědět, že tam zemřít nehodlá, ale najednou přestal ovládat své tělo. Ucítil jak bezvládně padl na záda a nebe nad ním začalo černat. "Eliote? Eilote!!!" křičela Liana, ale její hlas mu začínal v hlavně znít jakoby z dálky. Ozvěnou. Byla to poslední co viděl, než ho zahalila tma. "Prosím, neopouštěj mě.." zaznělo mu naposledy v hlavě a pak už bylo jen ticho. Ticho a tma všude kolem..

Probuzení

Když pootevřel oči, chvilku mžoural. Muž s copánky, který ležel na lůžku před ním, byl první koho zaregistroval. Křečovitě si svíral břicho, pravděpodobně trpěl silnou bolestí. Sestry pobíhaly od jednoho ležícího k druhému, ve snaze jim pomoci, či ulevit, ale místností se i přesto ozýval útrpný nářek. Eliot těm hlasům nerozuměl, nemluvili stejnou řečí jako on a tak ho to brzy ukolébalo a on opět zavřel oči a usnul. Když po nějaké době opět přišel k sobě, převalil se na záda. Jeho pohled padl na točící se stropní větrák, který se snažil v místnosti udržovat alespoň relativně čerstvý vzduch, ale pach potu, plísně a desinfekce stejně vyhnat nedokázal. Eliota jeho točení opět uvedlo do bezvědomí. Tentokrát spal krátce, byla to jen chvíle. Když opět otevřel oči, začal se víc rozhlížet kolem sebe. Všiml si infuzního stojanu, který stál vedle jeho lůžka. Podle drobného vpichu a zarudlého místa na jeho předloktí, byl na infuzi nejspíš ještě nedávno připojený. Na druhé straně byl stolek s několika použitými stříkačkami, nejspíš mu sestry něco píchly, aby se cítil lépe. A opravdu se cítil o dost lépe. Takže byl v nějakém zdravotním zařízení. Znovu zavřel oči. Ale v jakém? A proč? Otevřel je zase dokořán a zamračil se. "Jak jsem se sem dostal?" těkal očima ze strany na stranu ve snaze si vzpomenou, ale jeho poslední vzpomínky patřily noční obloze a smaragdově zeleným očím, který na něj nešťastně hleděly ze tmy. "Liano!!" zvedl se prudce na lůžku a zhluboka dýchaje se zmateně rozhlížel..

Strach

"Cálmate al chico!" vrčela sestra zuřivě zápasící s mladým černovlasým chlapcem. "Pusťte mě! Musím jí najít!" vzpouzel se Eliot ve snaze vyprostit se ze sevření statné ženy. "Cuál es el problema con él?" couvala polekaně další sestra, které chlapec málem vykopl zuby. "Nechte mě jít! Stala se chyba, nechali jste ji tam! Co když se jí něco stalo? Pusťe mě povidám!! Jdu pro ni!" křičel Eliot čím dál naštvaněji. Byl zoufalý, hlavou mu vířily tisíce myšlenek na to, co se mohlo Lianě stát a on byl strachy bez sebe a nemohl tam dál jen tak ležet. Sestry mu nerozuměly a tak ho nemohly nijak slovně uklidnit. "No teda, chvilku tě nechám bez dozoru a ty nám tu zatím skoro zboříš zdrávku.." chechtala se od dveří dívka, která právě přišla a jejíž nepřítomnost celý tenhle cirkus zavinila. Ostatní pacienti si ale nestěžovali, konečně se něco dělo a oni zapomněli na své problémy a bolesti. Ta úleva, když ji spatřil ve dveřích byla nepopsatelná, jakoby z něj spadla celá hora, "Liano!! Díky bohu...Ty žiješ!" vyprostil se konečně nadávajícím sestrám mladík. "No a cos myslel? Mně se jen tak nezbavíš.." žertovala Liana a šla k němu aby ho objala, byla dojatá že se o ni tolik strachoval. Eliot ji ale nechtěl obejmout, popadl ji do náručí a políbil ji. Bylo to tak spontánní, že to ani on sám do poslední chvíle nečekal. Strach o ni mu ukázal, co pro něj vlastně znamená. Všichni v místnosti je nadšeně sledovali, někteří tleskali, jiní pískali a další se jen usmívali...

Peklo

Eliot v tu chvíli neměl ani tušení, že pro jednoho chlapce z Brindleton Bay se stal život opravdovým peklem. Začalo to po jeho narozeninách a stupňovalo se to. Neuvěřitelná bolest těla, skličující pocit, že nikdy není sám a hlavně ty hlasy.. ty hlasy v jeho v hlavě. Den za dnem byla bolest větší a hlasy silnější, ale toho dne, už to nedokázal snést. V křečích ležel na posteli, kůže se mu leskla potem a tělo se třáslo. "Dome?" zaklepal na dveře Drake, "Musíme jet, nebo přijdeš pozdě do školy!" hulákal přes dveře, "Ty ses zamknul?" podivil se, když vzal za kliku. "Tati, mě nějak není dobře, něco se... se mnou děje.." odpověděl rozklepaným hlasem mladík a odplazil se do rohu svého pokoje, ve snaze skrýt se před těmi příšernými hlasy v jeho hlavě. "To je normální chlape, jsi v pubertě, tvoje tělo prochází různými změnami..." uchechtl se Drake, "Tak dneska zůstaň doma. Jedu do práce, čau!" oznámil synovi a odešel. Tohle ale nebyla puberta, Dominikovo tělo se snažilo už týdny zápolit s čarodějnou entitou, která posedla jeho tělo, ale k chlapcově smůle boj drasticky prohrávalo. "...najdi ho Dominiku, najdi toho kluka.." zněl šeptavý hlas v chlapcově hlavě. "Jakého? Jakého kluka?!! Já nevím koho chceš!!" křičel Dominik zoufale a pěstí se bouchal do čela. "...toho mocného chlapce Dominiku, toho mocného..." zazněl mu v hlavě opět hlas, jakoby šeptem, či ozvěnou. "Mocného? Nikdo takový není!" zaúpěl Dominik a v té chvíli prohrál svůj boj. Slabě vykřikl, když mu z očí začaly téct tenké potůčky krve a jeho zelená duhovka se barvila rudě. Tlak v jeho hlavě byl ochromující a on cítil, že je konec. Jeho vědomí ustoupilo do pozadí a cizí entita převzala kontrolu nad jeho tělem.. 

Pojeď se mnou

Liana přinesla Eliotovi sbalené věci, když na tašku nechápavě hleděl, sedla si k němu na postel a začala vše vysvětlovat. "Víš, mám pro tebe několik špatných zpráv..." sklopila zrak a on ji objal paží kolem ramen, "..za prvé jsi byl v bezvědomí tři dny a to znamená že.." snažila se nerozbrečet, "..že dneska večer letím domů.." dokončil za ni s nevěřícným výrazem větu Eliot. "Jo.. další věc je, žetvoje mamka byla strachy bez sebe, když ses neozýval, tak volala na místní policii a tam jí dali kontakt na mojí mámu. Ta jí všechno řekla samozřejmě, takže je vzteky bez sebe a tím se dostávám k poslední věci a sice, že k nám do domu už prý nikdy nesmíš." vychrlila ze sebe všechno Liana a cítila jak jí vlhnou oči. "No páni, to je den.." honily se Eliotovi myšlenky hlavou, "..hele a jak jsme se z té džungle vlastně dostali?" napadlo ho najednou. "Když máma zjistila, že nejsme doma, došlo jí kam jsme šli, poprosila pár chlapů z vesnice aby nás šli hledat. Když jsi omdlel, rozdělala jsem rychle oheň, kdyby se vrátil ten panter, našli nás díky tomu světlu a kouři.." vysvětlila. Eliot jen přikyvoval, "Liano pojeď se mnou. Pojeď se mnou do Myshuna!" napadlo najednou Eliota. "Co?? Blázníš.." vrtěla hlavou Liana. "Ne, neblázním. Vždyť tě tady nic nečeká, pojeď se mnou, ve městě je spousta možností! A mohli bychom být spolu.." naléhal. "To nejde Eliote nemůžu jen tak odjet.. ač bych ráda.." vyhrkla Liana a svraštila obočí nechápavě. "Ty se mnou nechceš být..?" sklopil zrak Eliot. "Jistě že chci, ale nemůžu se jen tak sebrat a utéct, mám tu povinnosti, máma je nemocná, slabá, nemůžu jí tu nechat, vždyť to víš.." zvedla se na nohy Liana a začala nervózně pochodovat. Eliot vstal a popadl ji za paže "To nějak vyřešíme, budeme jí posílat peníze co vyděláme... no tak, pojeď, pojeď se mnou.. prosím." naléhal opět Eliot a ani si neuvědomil, že dívku mačká až příliš silně. Tak moc ji chtěl vzít s sebou. "Pusť mě, to bolí!" odstrčila ho dívka. "Sotva vyděláš na svůj nájem, navíc ještě studuješ a já ani žádný vzdělání nemám, co bych tam asi tak dělala?" rozhazovala rukama bezmocně a Eliot odevzdaně sedl zpátky na postel. Měla pravdu. "Vrať se do svého dokonalého světa, Eliote. Já tam s tebou nemůžu.." popotáhla dívka a s pláčem utekla z místnosti.. 

Odjezd

V podvečer už Eliot čekal na místní neoznačené zastávce a vyhlížel svůj odvoz na letiště. Celou dobu přemýšlel co dělat. Za Lianou jít nechtěl, protože se bál Eleny, ale upřímně věřill, že ona tam za ním přijde a ještě se rozloučí, ale Liana tam jít nechtěla. Už tak jí bolelo, že jí zase mizel z dosahu a že s ním nemůže odjet, ačkoliv to bylo snad to jediné, co by si doopravdy přála. Nemohla tu ale matku nechat samotnou. Prostě nemohla. Svědomí by jí to nedovolilo. Zhroutila se nešťastná na postel a plakala celý večer. Když pro Eliota přijel minivan, který ho měl odvézt, ještě se naposledy podíval na cestu, po které Liana při jeho příjezdu přišla, ale nikdo tam nebyl. "Nepřišla.." povzdechl si zklamaně a nastoupil do vozu. Celou cestu jen mlčky zíral z okénka a pozoroval potemnělou džungli. Na letišti konečně chytil signál a jeho telefon zvonil jako šílený. Byl plný nepřijatých hovorů a zpráv. Hlavně od mámy. Napsal jí zprávu v kolik má letadlo přistát, protože se neodvážil zavolat. Hlavu měl plnou té černovlasé dívky se smaragdovýma očima. Stejně jako u Tessy, se mu v hlavě začínala skládat teskná melodie. Vytáhl z tašky svůj notes a začal si zapisovat noty a akordy. Píseň nesla název "Ztracená" a Eliotovi při psaní kapaly slzy na papír. Pracoval na ní většinu letu, dokud vyčerpaný neusnul...

Upíří problémy

Zatímco Eliot v letadle tvrdě spal, Idris pátral po ztraceném chlapci, který se jemnoval Dominik. Každý den kontroloval všechny děti, které byly vystaveny čarodějné entitě. Každý den! Jelikož se Dominik choval posledních pár dní divněji než obvykle, Idris se na něj zaměřil. Jeho dům hlídal ve dne v noci, ale žízeň mu brzy začala spalovat hrdlo. Musel se nakrmit a dům tak zůstal nestřežený. Bylo to jen pár minut, ale během té chvíle se Dominik zvládl vytratit. Idris nechápal jak, ani kudy. S Tesákem pročesali celé Brindleton Bay, ale vlkopes nedokázal zachytit žádnou stopu. Jakoby se chlapec vypařil. April mu nemohla pomoci, protože ve Forgotten Hollow se šířili zvěsti a nepokoje, které musela řešit. Upíři byli neklidní, protože se k nim doneslo, že do jejich města míří nebezpečný, mocný a velmi starý upír. Mohl by se pokusit převzít vládu nad městem a svrhnout April. Ona sama z toho byla dost nervózní a nejraději by měla Idrise v té chvíli po svém boku, ale nešlo to. Každý měl své povinnosti. "Kde ses zase toulal Démone..?" hladila upírka svého kocoura, který mňoukal před sídlem a dožadoval se vpuštění dovnitř. Jeho měkký kožíšek a spokojené předení jí dokázaly zklidnit mysl. "No to se podívejme.." ozval se posměšný hlas od vchodové brány, "...nejmocnější upírka ve městě se tu mucká s kočkou.." doplnil tajemný muž svůj výsměch pomalým potleskem. April zvedla hlavu a prohlédla si příchozího. Tváří jí zkameněla, "Tak tebe jsem nečekala.." procedila mezi zuby..

Euren

Jestli se kdy čiré zlo, rozhodlo vtělit do simíka, pak si vybralo Eurena Strauda. "Zajímavé, víš kdo jsem." pousmál se upír. Ano, věděla. Ačkoliv Vlad jeho existenci popíral a vymazal o něm všechny zmínky, na jednu zapomněl a právě tu April při svých studiích upíří historie vypátrala. Zmínku ve starých rodinných spisech, ukrytých hluboko ve sklepeních pod Vladovým sídlem. Euren Straud, Vladův bratr, zodpovědný za jeho proměnu a smrt jejich rodičů. April o něm dohledala co mohla, včetně staré vybledlé fotografie. Čím více o něm zjistila, tím víc chápala, proč je její děda jaký je. Euren mu ze života udělal peklo i po jeho smrti. "Co tu chceš..?" odfrkla April, ale Euren stál v mžiku za ní a rukou jí tiskl ústa. "Ne, ne, ne, drahá... otázky tu budu pokládat jen já." zašeptal jí do ucha úlisně. Byl neuvěřitelně silný, neměla by nejmenší šanci, kdyby se s ním snažila bojovat. "Rada starších ví o té entitě, která unikla z Jagořina těla po její smrti. Přivedeš mi toho nového hostitele a já ho předám radě." pustil ji ze sevření. "K čemu ho rada starších chce..?" nechápala April. "To ovšem není vůbec tvůj problém, že ano?" odsekl, temným, hlubokým hlasem Euren. April zahlédla jak mu na vybledlé tváři naběhly tmavé žíly. V tu chvíli na scénu vletěl malý, černý netopýr a proměnil se. "Ten hostitel zmizel, nevíme kde je." zkřížil ruce na hrudi Idris. Euren na něj vztekle zasyčel a ukázal ostré špičáky, "Tak to by jsi ho měl zase rychle najít, Vatore.". Potom jeho pohled padl na April, "Jsi asi to jediné, co se mému neschopnému bratrovi povedlo. Tak silná a nadaná upírka..." pousmál se, "...ale jestli mi toho hostitele nepřivedete, tak ti zničím život způsobem jaký si ani nedovedeš představit..." úsměv zmizel a Euronovy oči zchladly, chvíli nato se rozplynul v temný oblak a zmizel..

Návrat domů

"Vůbec ti to nezávidím, neviděl jsem jí takhle naštvanou od... no.. vlastně jsem ji takhle naštvanou ještě neviděl." posmíval se synovi Jake. Eliot se za ním jen mlčky plahočil od zaparkovaného auta, kterým ho Jake brzo ráno vyzvedl na letišti. "Myslím, že asi přijdeš i o ten byt, protože co tam seš, chováš se jako prvotřídní pako.." pokračoval táta, aby ho připravil na to, co ho čeká doma, "No netvař se takhle! Můžeš si za to sám... tenhle ublíženej obličej to nevyžehlí kamaráde, to mi věř." vrtěl hlavou pobaveně, při pohledu na syna, který už snad nemohl jít pomaleji. Erin už na ně čekala na zahradě. Od rána s holkama sázela kytičky, protože zjistila, že to obě docela baví a pěstovat ve svých dětech lásku k přírodě, to byla prostě celá ona. Nervózně podupávala nohou a hleděla na příjezdovou cestu. V hlavě se jí honily tisíce scénářů a ona si nemohla vybrat který synovi předvede. Byla naštvaná a navíc neuvěřitelně zklamaná. "Mamí? Už jsme tu Bohyni zasadily!" křičela Ellie, "Teda já jí zasadila, Lex zas kouká po ptákách.." nabonzovala sestru jako bonus. "Po padesáté zlato, je to Bohyška ne bohyně.." povzdechla si Erin, "Musíte jí hned zalít, ať nám neuvadne, má ráda hodně vláhy." houkla přes rameno, "S citem Ellie, nevyplav jí hned, musíš dát vodě čas se vsáknout.." poučila dceru Erin, když viděla jak proudem vody vyplavuje zeminu z květináče. Když se na cestě objevil Jake s Eliotem, Erin k nim rázným krokem vykročila..

Problémy

"Zlato, ty přece nejsi typ co by bil svoje děti, co to do tebe vjelo?" ptala se překvapená Mia. "Já-já nevím, hrozně mě naštval, vůbec jsem ho nepoznávala! Jak mi odsekl... takhle drzý nikdy nebyl, asi jsem ho neměla posílat zrovna do Myshuna.." povzdechla si Erin, "..a určitě jsem ho neměla bít, přehnala jsem to.." sklopila pohled. "Hmm s tím Myshunem souhlaísm, to město je na mladého kluka až příliš, semlelo ho to.." přikyvovala Mia, "Možná bych měla řešení." usmála se. "Vážně? Jaké?" zeptala se zvědavě Erin, než ale babča stihla něco říct, přerušila je dívka, která se objevila před domem. "April.." povzdechla si Mia, "..mám ji ráda, ale její příchod značí vždycky problémy." pohlédla odevzdaně na Erin a společně vyšly před dům. "Erin, Mio, je skvělé vás vidět pohromadě." pozdravila je April. "I tebe, vypadáš.. no pořád stejně skvěle ty potvoro. Co tě sem přivádí?" zeptala se s úsměvem a obavami Erin. "Máme problém.." povzdechla si April. "Já to říkala!" špitla Mia ironicky. "Jaký problém?" zeptala se unaveně Erin. Už jí to vyčerpávalo, chtěla mít klid a normálně žít, ne pořád řešit nějaké potíže. "Nejdřív relativně dobrá zpráva, ta entita není ani v jedné z holek, je v Dominikovi." informovala je April. Erin zvlhly oči radostí, "Bože díky.." špitla a položila si ruku na hrudník, jak se jí ulevilo, "..ale chudák Drake, co s tím klukem teď budete dělat?" zeptala se. "No a teď se právě dostáváme k tomu problému. Ten kluk zmizel." rozhodila rukama April, "Samozřejmě ho hledáme, ale vy musíte zůstat opatrní, kdyby jste ho někde zahlédli, musíte mi okamžitě volat ano? Je zatraceně nebezpečný.." upozornila je April. "Tak to je skvělý. Pohádala jsem se se synem, uhodila jsem ho, on mě nejspíš nenávidí a po okolí jako bonus běhá vražedný maniak. Skvělá sobota!" pronesla sarkasticky Erin...

Treperendy

Zatímco ženské diskutovaly, Eliot se otráveně šoural kolem domu. Cítil se po té facce ponížený a tak chtěl být sám, "Kdyby jsi tak držel tu hubu zavřenou, pitomče..." nadával sám sobě, věděl že to přehnal a byl na mámu hnusný, ale v tu chvíli to prostě nešlo zadržet. Sedl si ke stolku na vyhlídce a vytáhl z kapsy na kraťasech, svůj zapisovací notes, doufal že se z toho vypíše jako vždycky, ale žádná melodie mu tentokrát v hlavě nezazněla a žádná slova nedokázala popsat, co zrovna cítil, protože těch emocí bylo příliš. Když za ním Erin později přišla, stále tam seděl, ale myšlenkami byl už dávno v Selvadoradě. Myslel na Lianu, jak se asi cítí a zda je jí tak smutno, jako právě teď jemu. "Můžu si přisednout?" zeptala se opatrně Erin. Eliot nic neřekl, ale se sklopeným pohledem přikývl. "Nebudu se ti za tu facku omlouvat, přehnali jsme to oba a co se stalo, stalo se.." začala zlehka, nevyčítavým tónem. "A co bude s mým bytem? Prosím neberte mi ho, baví mě být samostatný a cítit se zodpovědně, slibuju že už nebudu dělat žádné koniny.." snažil se žadoněním obměkčit její srdce chlapec. "Nevezmu.." povzdechla si Erin. Nemohla i kdyby chtěla, protože dokud tu někde pobíhal posedlý Dominik, bylo pro něj daleko bezpečnější být daleko odsud. "Ale varuju tě! Ještě jednou něco provedeš Eliote ještě jednou...!" zdvihla varovně prst Erin. Eliot si spokojeně oddychl. "Je tu ale ještě jedna věc. Holky pořád žadoní, že s tebou chtějí bydlet, až vyrostou... Začíná mi to připadat jako dobrý nápad, alespoň by jste na sebe vzájemně dohlíželi, jak by správní sourozenci měli." ušklíbla se na něj Erin. "CO?! Ne, ne ne... to ne! Hele já se o ně starat nebudu, navíc ke mě se už stejně nevejdou je tam málo místa." protestoval odmítavě Eliot. "To máš pravdu, je tam málo místa. Ale do jejich narozenin určitě něco vymyslím, neboj.." poplácala ho provokativně po zádech a spokojeně odešla. Eliot tam zůstal sedět s otevřenou pusou a odmítal přijmout fakt, že by s ním ty dvě treperendy měly snad někdy bydlet. Měl je rád. Moc rád! Ale bydlet s nimi? To tedy ne..

Konečně doma?

Když Eliot v podvečer dorazil domů, stále těžce rozdýchával mámin plán, na zcelování sourozeneckých vztahů. Přestal na to ale myslet vzápětí po té, co vešel do svého bytu a do nosu ho udeřil prudký zápach. Kevin si dal záležet, aby Eliot okamžitě poznal, že nechat ho samotného, byla obrovská chyba. Odpadkový koš byl rozházený a právě hnijící zbytky jídla, způsobovaly ten příšerný zápach. Eliot se okamžitě plácl do čela, byla jeho chyba, že před odjezdem odpadky nevynesl. Školní sešity vytahané z batohu a z nich vytrhané stránky, roztahané oblečení včetně ponožek.. to už ovšem byla jiná. Eliot našel záškodníka vzápětí, ale mýval na jeho nadávání absolutně nereagoval a uraženě si packou pohrával se svojí zavěšenou rybičkou. Eliot jen mávl rukou a zatímco se mu napouštěla vana, všechno uklidil. Nemohl se dočkat až se po celonočním letu a stresu u rodičů ponoří do té horké vody, zavře oči a bude chvilku relaxovat. Jenže když tam konečně vlezl, jeho mývalí kamarád se rozhodl, že už trucoval dost dlouho a že se s ním přece jen půjde uvítat. Přišel k vaně a vyskočil na její okraj. Pak ale zjistil, že je plná vody a zpanikařil, snažil se otočit a utéct, ale tlapičky mu podklouzl a on skončil ve vaně s Eliotem. "Počkej ty trumpeto.." snažil se chlapec pomoci zděšenému tvorečkovi. Kevin se zběsile škrábal z vany a když mu Eliot vyzdvihl zadek, tak se to i povedlo. Stál na rohožce rozkročený a dýchal, jakoby právě svedl nelítostný boj o svůj život. Eliot tedy musel z vany vylézt a chlupáčka zabalit do osušek. Ten si potom zbytek večera konečně užíval vytouženou péči od svého páníčka..

Axel

Nikdo neměl ani tušení, co se zatím dělo v Brindleton Bay. "Hmm. to je mnohem lepší.." smetal si mladík zbytky ostříhaných vlasů z ramenou. Byl to Dominik, ale vlastně už nebyl. Čarovná entita v něm usídlená si spokojeně prohlížela svou novou tvář. Na světě byla už stovky let a za tu dobu vystřídala mnoho těl, ženských, mužských... nezáleželo jí na tom, potřebovala jen, aby tělo bylo plné sil a Dominikovo bylo. Tělo mladého, kluka v plné životní síle, ze kterého bude čerpat energii. "Tak jak si budeme říkat tentokrát..." hleděl na sebe chlapec do zrcadla, "...Axel! Ano, ano, to by šlo.." špitl po chvíli přemýšlení spokojeně a natáhl si přes hlavu černou mikinu. volným krokem přešel z koupelny do hlavní místnosti domu. "Díky za to oblečení pánové a omlouvám se za své nezdvořilé chování, nejsem zrovna slušný host.." pousmál se a prošel kolem těl dvou mužů, která ležela bez pohnutí na podlaze obýváku. "Sbohem a ještě jednou díky, byli jste skvělí hostitelé!" rozloučil se u východu, jakoby ho snad někdo poslouchal. Bavil se tím. Před domem zdvihl ruku a soustředil se, "Kdepak jsi chlapče...kdepak jsi...?" pátral po jakékoliv stopě Eliotových schopností. Koule energie nad jeho dlaní, začala ale po chvilce slábnout, až se úplně ztratila, protože nemohla nic najít, "Sakra! Kde můžeš být..?" dumal rozhořčen neúspěchem. Prahl po té moci víc, než po čemkoliv jiném, jenže Eliot svou moc nepoužíval a tak nezanechával žádné stopy, které by k němu Axela dovedly... 

Zatajená pravda

Další dny, hned jak přišel ze školy, snažil se Eliot dovolat Lianě. Ona mu ale hovory nepřijímala, nebo byla pro jistotu offline. Napsal jí několik zpráv, ale i ty zůstaly bez odpovědi. Chápal to, chtěla na něj zapomenout, protože jejich vztah, ať už jakýkoliv, neměla na takovou dálku sebemenší šanci. Nešťastně hleděl na dvě fotky, které visely nad počítačem. Na jedné byl s Lianou a na druhé s Tessou, obě byly vyfocené telefonem v mizerné kvalitě, ale byly to jediné hmatatelné vzpomínky, které na obě dvě měl. "Ahoj fešáčku můj!" vletěla do místnosti Roxy. Jako skoro vždycky, měla cigaretu v ruce. "Tak jak ses měl, povídej? A nebo ne.. nejdřív budu mluvit já. Něco jsem provedla víš? Docela mě z toho hryže svědomí a to se mi normálně nestává, takže se toho potřebuju rychle zbavit." ošívala se. "Cože? Co jsi udělala?" hleděl na ni s obavami Eliot. "Ta bloncka cos tu měl tenkrát přes noc.." zasekla se Roxy ve snaze vzpomenout si, "Tessa.." doplnil jí Eliot, "..jo! Jasně, Tessa... No tak ta Tessa ti tu tenkrát nechala vzkaz a já ho vzala." vychrlila ze sebe Roxy v rychlosti. "CO?" zapištěl Eliot jak malá holka. "Uff, hned je mi líp." uchechtla se Roxy a přesunuli se společně na terasu, aby mu cigaretovým kouřem nezasmradila byt. Roxy mu vzkaz předala a Eliot si ho přečetl. "Tak ona chtěla ať jí zavolám... proč.. proč jsi ho vzala?" nechápal Eliot, ale už byl o poznání klidnější. "Nechtěla jsem, aby ti nabourala ten výlet do Selvadorady, vypadalo to, že se na tu svojí divoženku fakt těšíš.." pokrčila rameny Roxy a potáhla z cigarety. Eliot strčil lístek s papírkem do kapsy, "Mám jí zavolat? Je to už přes měsíc.. " zeptal se zamyšleně. "A chceš jí zavolat?" pohlédla na něj tázavě Roxy. "Jo.. jo myslím že fakt chci." pousmál se. Zahleděl se do cigaretového kouře, který se začínal šířit po terase a vzpomínal na krásnou, zlatovlasou dívku. Kouř se začal před Roxyinýma očima nabalovat do koule. "Krindapána! To děláš ty??" nadskočila Roxy a Eliot se jen pousmál...

Telefonát

Eliot nevydržel čekat a tak, zatímco Roxy vstřebávala co právě viděla, šel Tesse zavolat. Dívka právě procházela parkem a mířila domů, když její telefon začal zvonit. "Hm, neznámé číslo.." pohlédla na display, ".. zase nějakej telemarketing, otravujte někoho jinýho!" típla otráveně hovor a pokračovala dál na své trase. "Típla to, asi se mnou nechce mluvit.." povzdechl se Eliot. "Znovu!" zakřičela na něj z terasy ještě konsternovaná Roxy a tak Eliot znovu vytočil číslo krásné blondýnky. "Teda! Ti jsou ale otravní!" nadávala Tessa, když opět spatřila neznámé číslo, které se jí zoufale snažilo dovolat. "Hele já nemám zájem o žádný knížky, ložní prádlo, ani erotický potřeby, otravujte někoho jinýho..." zamručela do telefonu. "Nic takového nenabízím.." zasmál se do telefonu Eliot, "...ačkoliv nějaký erotický služby bych nabídnout mohl." zažertoval. "Co? Kdo je tam?? Počkat... Eliote?" užasla zaskočená Tessa. "Jo jsem to já, promiň že volám po takový době, sousedka mi stopila tvůj vzkaz.." vysvětloval. "Jo sousedka. Jasně. Prostě si chceš zase užít a čekáš že ti na to skočím, ale já nejsem tak pitomá." setřela ho dívka. "Ne vážně, prosím, dej mi šanci." žadonil Eliot. "Hele já nevim jakej obraz sis o mě udělal za ten večer, ale já na tohle fakt nejsem.." snažila se vycouvat Tessa, měla zkrátka pocit, že se jí chce jen dostat do kalhotek. Opět. "Prosím, přijď v pátek večer do The Colours a promluvíme si." navrhl Eliot. "Uvidím, nic neslibuji.." s těmi slovy ukončila Tessa hovor, ale lhala by kdyby tvrdila, že neměla radost, když se ozval..

Řekni jí to

"Co když tam nepřijde?" znervózněl Eliot. "Prosím tě ona přijde.." protočila očima Roxy, "...soustřeď se! Ty tvoje schopnosti, od kdy je máš?" zeptala se vážně. "Nevím, asi odjakživa, ale přišel jsem na to teprve nedávno." pokrčil rameny. "Musíš to říct mámě." vrtěla hlavou Roxy. "Proboha proč? Akorát si bude myslet ,že jsem se zcvoknul.." pohlédl na ni zmateně Eliot. "To by ses divil, ona o tom ví daleko víc než ty.." popotáhla Roxy z už třetí cigarety. "Cože?" vyvalil oči Eliot. "Nojo, zeptej se a uvidíš, ale do tý doby si tyhle kousky raději odpusť, nerozumíš tomu a mohl by sis ublížit... nebo někomu.." vydechla oblak cigaretového kouře a hleděla zamyšleně kamsi před sebe. "To s tím kouřem nebylo nic hrozného, byl to spíš takový trik.." uklidňoval ji Eliot. A skutečně, bylo jeho jediné štěstí že tento trik, ho skutečně nestál žádnou energii a nebyl tedy ani dost silný, aby k němu dovedl Axela. "To je fuk! Žádné čáry máry!" spražila ho přísně Roxy a zamyšlená odešla. Jakmile se za ní zabouchly dveře, Eliotovi myšlenky přeskočili k roztomilé blondýnce a pátečnímu večeru. Pod přísným dohledem mývala Kevina vymýšlel, jak dívku co nejlépe oslnit.. 

Eliotova píseň

Ten týden se Eliotovi neuvěřitelně táhl. Ve škole mu to vůbec neutíkalo a na učivo se nedokázal soustředit. Hlavou byl už od pondělí v pátku a snažil se získat srdce krásné Tessy. Měl plán! A byl to vážně dobrý plán! Záleželo jen na tom, zda ho jeho Myshunští přátelé podpoří a jestli ho nepotopí vlastní nervozita a tréma. Když na pátek konečně došlo, vydal se odhodlaně, se svojí milovanou kytarou v ruce, do The Colours. Zamířil rovnou za kapelou a vůbec si nevšiml, že v baru sedí i Beth. "Čau Eliote!" pozdravila chlapce Mona, když si k ní drze stoupl na pódium. "Ahoj! Měl bych na tebe obrovskou prosbu.." udělal psí oči, "...nechali by jste mě zahrát jednu písničku?" zaprosil rukama. "No neměla bych, majitel to nevidí moc rád.." rozhlédla se nervózně Mona, "..jenže Jack stejně ještě nedorazil a publikum už začíná být nervní, takže proč ne?" pousmála se na něj. Eliotovi se rozbušilo srdce jako o závod, když červenovlasá dívka přistoupila k mikrofonu a oznámila jeho výstup, "Dámy a pánové! Jelikož má náš kytarista zpoždění, vystoupí můj dobrý kamarád a zahraje vám jednu ze svých vlastních skladeb!" roztleskala dav. V tu chvíli Eliot zaregistroval blondýnku, která vešla do baru. "Přišla.." ulevilo se Eliotovi. Naklonil se k mikrofonu a odkašlal si, "Krásný večer dámy a pánové! Tuhle píseň jsem napsal pro jednu vyjímečnou dívku. Tohle je pro tebe Tesso.." pousmál se a brnknutím rozezněl svou kytaru. "No to mě podrž.." spadla brada blondýnce..

Úspěch

Píseň kterou Eliot napsal, když Tessa tehdy ráno zmizela a která nesla název "Noční kráska" zněla celou budovou. Eliot zpíval a hrál jak nejlíp uměl, jeho lehce chraplavý hlas dával písni skvělý říz a jeho prsty tančily po strunách s takovou lehkostí, až to bralo dech. Byl hodně nervózní, ale nebylo to znát. Šlo mu o hodně, už přišel o Lianu a Tessy se vzdát nechtěl. Text ale dostal většinu dívek v sále do kolen a mezi nimi i užaslou blondýnku, která nemohla uvěřit tomu, že o ní někdo složil píseň. Myslela, že takové věci se ději jen v zamilovaných filmech a připadala si v tu chvíli neuvěřitelně vyjímečná. "Já bych chtěla být tou dívkou.." vzdychlo nějaké děvče v publiku. Beth stála mimo dav a brzy raději odešla, protože celá situace v ní budila zvláštní pocity, kterým nerozuměla, ale nebyly jí příjemné. Eliotova nervozita opadla, když spatřil úsměv na Tessině tváři. Soustředil se jen na ni a zpíval jen pro ni a brzy přestal ostatní přihlížející vnímat..

Majitel

"To byla teda pěkná podpásovka od tebe.." strčila do Eliota blondýnka a cudně se pousmála. Stále byla v rozpacích, ale chtěla dělat nedostupnou. "Takže mi dáš ještě šanci?" přistoupil k ní chlapec blíž a narušil tak její osobní zónu. "No...možná." špitla Tessa, ale raději se dívala na zem. Už takhle jí bušilo srdce jako o závod. Hezkej kluk s kytarou, úžasnýma očima a rozcuchanýma havraníma vlasama, kterej o ní složil píseň... když se pak naklonil a pokusil se jí políbit, kolena se jí roztřásla, "Počkej, pojď se raději projít na čerstvý vzduch.." navrhla dívka v poslední chvíli, aby nepodlehla. Eliot se uculil na jejím pokusem uniknout z jeho blízkosti, ale souhlasil a tak se vydali ke dveřím. "Kdo je ten kluk? Víš že nemám rád, když se mění pořadí vystupujících.." vyptával se Mony muž u baru, který byl majitelem tohoto podniku. "To je náš známý pane Morgene, chtěl jen dostat tu holku, Jack má zpoždění, doufala jsem že to nebude moc vadit.." vysvětlovala situaci Mona. "Představ nás, byl docela dobrý.." rozkázal pan Morgan a tak Mona dvojici na odchodu zastavila, "Eliote, tohle je majitel klubu pan Morgen, líbil se mu tvůj výstup, pane Morgene tohle je.." snažila se je seznámit Mona, ale marně. Ačkoliv ho hned nepoznal, nemohl na něj zapomenout. Změnil se, ale ne dost. "Chestere...ty hajzle..." procedil skrz zuby Eliot. Mona se zděsila. "Jak to, že znáš mé... ty oči, bože ty jsi malej Eliot Fox!" docvaklo muži, ale to už ho chlapec vztekle svíral pod krkem...

Exploze

Zrovna když se Eliot rozmáchl, aby dal Chesterovi pěstí, ucítil ten zvláštní pocit. Ten nárůst síly, který nedokázal ovládat natož zastavit. Nedokázal to popsat, jakoby v něm vybouchla sopka a všechna ta energie se drala ven. Pustil Chestera a vyběhl z klubu. "Proboha, jak to, že je ten kluk tak silnej? Posiluju každej den a nemohl jsem to jeho sevření povolit?!" lapal po dechu Chester a nechápavěhleděl za utíkajícím chlapcem. Eliot se snažil dostat co nejdál od zvědavých očí. Když se té energii snažil vzepřít, celé tělo se mu zkroutilo v křečích. Otevřel ústa v němém výkřiku a padl na všechny čtyři. Doplazil se až k zábradlí a s jeho pomocí se vytáhl na nohy. "Bože co se to.." mnul si spánky do kterých mu vystřelovala ostrá bolest, když v tom si všiml, že mu začínají zářit dlaně, "...já...nechci.. nemůžu..!" cedil skrze zuby a do poslední chvíle se snažil ovládnout tu sílu, která se drala ven, ale nemohl. Nerozuměl jí a nevěděl že její hnací síla byly emoce, přičemž hněv byl nejsilnějším pohánědlem ze všech. V jeho věku, byly navíc všechny emoce zesílené a mnohem intenzivnější, což mělo za následek nekontrolovaný, neusměrněný výbuch energie, která z Eliotova těla sršela na všechny strany, doprovázená jeho bolestným křikem. "Panebože.." špitla vyděšeně černovláska, která vše sledovala z poza rohu. Rychle vytáhla telefon," April, jsem pod Myshunským mostem a Eliot...on..." ale nemusela pokračovat, chlapcův křik byl pro upírku jasným signálem...

Zesláblý

Když z Eliota vyprchala poslední energie, celý zesláblý padl na kolena, ale ani ta ho nakonec neunesla a on se sotva držel, aby neupadl do bezvědomí. "Beth musíš odsud vypadnout, tohle nebude bezpečné... díky že jsi zavolala, ale tohle už zvládneme." usmála se April na černovlasou dívku, "Beth no tak.." naléhala, ve snaze ji ochránit, když dívka stále neodcházela. "No dobře, ale... postarejte se o něj jo..? Je fakt prima.." pohlédla Beth na zem a zandala si pramínek vlasů za ucho. "Zlato, víš že tohle by neklapalo, viď?" pohlédla na ni starostlivě April. "Samozřejmě.." mrkla na ni Beth a odešla. April se za ní zamyšleně dívala, když se jí za zády zjevili další dva upíři. Byl to Idris a Euren. Idrisův pohled ihned zamířil k ležícímu chlapci, který se marně pokoušel vstát, "Dostanu ho do bezpečí, buď opatrná, než se vrátím.." špitl v jednu chvíli do ucha bělovlasé upírce a v další už pomáhal chlapci na nohy. "Jestli ten tvůj plán nevyjde..." sykl Euren. "Vyjde. On přijde, tohle musel cítit. Chytíme ho a oba konečně zmizíte z našich životů.." odvětila hubě April. Euren se jen pobaveně pousmál..

Příchozí

Čekali dlouho. Ranní smog zakryl San Myshuno a slunce, ač ještě nebylo vidět, se dralo na horizont. Euren už začínal být nervózní, když v tom upíří sluch zaznamenal příchozí kroky. Byl to on, ten na kterého čekali tak dlouho. Kdyby to bylo možné, rozbušilo by se Erurenovi srdce nedočkavostí. Axel došel na místo, kde došlo k úniku Eliotovi energie, položil dlaň na zem a zavřel oči, "Ano, to je to místo.." pousmál se spokojeně. "Ano to je, ale toho kluka nedostaneš." zavrčela ze stínů April a společně s Eurenem pomalu vykročili k čaroději. "Ty to nikdy nevzdáš co?" zasmál se chladně Axel, když zahlédl starého upíra. "Nikdy. Víš že pro upíra čas nehraje roli. Rada starších tě stále chce pro své účely.." odvětil vážně Eurena pokrčil rameny. "Co? Proboha vy se znáte? Jak dlouho už se ho snažíš chytit?" prozřela April. "Dlouho, ale do toho ti vážně nic není.." zavrčel Euren. "Nic? Mohl jsi být trochu sdílnější, když ti pomáhám.." rozčílila se April, ale to už v Axelově dlani zářila energetická koule a následující události se seběhly upírsky rychle...

Padlá

Idris měl za úkol hlídat Eliota, ale po několika hodinovém čekání, začínal cítit ten zvláštní pocit. Pocit, že se něco stalo, pocit, že je něco špatně. Pralo se to v něm, byla to povinnost proti lásce, ale nakonec se rozhodl nechat spícího chlapce v bytě samotného a upíří rychlostí se vydal pod Myshunský most. Kus od něj ji našel. Svou krásnou, milovanou snoubenku, která ležela nehybně na chladné zemi. Bylo jasné, že došlo k boji. Idris se kvapně rozhlédl, ale po Eurenovi nebo Axelovi nebylo ani stopy a tak k April ihned vyběhl. Tak rychle ještě nikdy neběžel. Opatrně ji nadzvedl a snažil se ji probudit, "Lásko! Prober se..! Prosím April, prober se!!!" třásl s jejím nehybným tělem a slzy vzteku a smutku mi zaplavovali oči. "Tohle mi nedělej slyšíš? Prober se!!" křičel zoufale na dívku ve své náruči, ale ona se neprobouzela. "EURENE!!!!" zařval vzteky k Myshunskému mostu, přesto že tam nikdo tam nebyl. Vinil ho. Takovou bolest ještě nikdy necítil. Bolest a strach. Strach že ji ztratil. Na chvíli ho to zlomilo, klečel tam, nad jejím tělem s tváří skrytou v dlaních. Nemohl poznat, jestli je ještě na živu, upírům netluče srdce a nemají pulz, mohl jen doufat, ale to mu nestačilo. "Ne.. takhle to neskončí... takhle ne! Ty si mně vezmeš.." postavil se odhodlaně na nohy s Apriliným bezvládným tělem v náručí... 

Starostlivá

Zatímco Idris prožíval nejhorší chvíle svého posmrtného života, Eliotovi se plnily sny. Když se probudil cítil se zmatený, trvalo dlouho než si dal dohromady, co se vlastně předchozí noci stalo. Z přemýšlení ho vyrušilo klepání, které do jeho bytu přivedlo krásnou blondýnku, jejíž srdce se snažil získat předchozí noci písní. "Díky bohu že jsi v pořádku, bála jsem se, když jsi včera tak vyběhl z toho baru! A neodpovídáš na zprávy.." vyčetla mu místo pozdravu. Eliot si uvědomil, že ani neví kde má vlastně telefon, "Pojď, posaď se, já ti to všechno vysvětlím.." padl na gauč a poplácal místo vedle sebe. "Nojo, tenhle gauč si velmi dobře pamatuju.." pohlédla na pohovku Tessa a trošku zčervenala. "On si tě taky velmi dobře pamatuje." zažertoval Eliot. "Doufám že nemá podobné vzpomínky na víc dívek.." pohlédla na něj podezíravě Tessa. "Ne, jen na tebe." usmál se Eliot, pak se fingovaně protáhl, zívl a při té akci objal Tessu nenápadně kolem ramen. Té to ale vůbec nevadilo, připadalo jí to roztomilé. "Jak ses vůbec rozhodla? Dáš mi ještě šanci?" zamrkal na ni Eliot a udělal smutné psí oči, Tessa se zasmála, ale pak s úsměvem přikývla. Líbali se na tom gauči snad celé odpoledne a v přestávkách Eliot Tesse vysvětloval, proč napadl toho muže v baru a že utekl, protože jinak by ho vzteky zabil. O svých schopnostech samozřejmě pomlčel...

Naděje

Vypadala, jakoby spala. Jen spala. Najednou působila tak bezmocná a zranitelná. Idris ji donesl zpět do Straudova sídla a umístil do jedné z hibernačních rakví, "Teď už je to na tobě lásko.." pohlédl naposledy na svou milovanou a sklopil víko rakve. Ta se ihned s upírkou uvnitř hermeticky uzavřela a April, pokud byla stále ve světě nemrtvých a ne už mrtvých, mohla vstřebávat energii, kterou rakev produkovala. Idris si sedl do křesla a přemýšlel jak dál. Nikdy se necítil tak osamělý. Od chvíle co April poznal, se jeho život otočil na ruby. Několik dekád s tím bojoval, utíkal od ní a snažil se tu lásku popřít, ale nešlo to a když se konečně rozhodl ji přijmout a stanout na věky po jejím boku, hrozilo že o ní přijde. Co by byla věčnost bez ní? Nemohl tam dál jen tak sedět a topit se v melancholických myšlenkách, brzy by se zbláznil. Vydal se za Erin, aby jí informoval o tom, co se stalo a cestou zkontrolovat jejího syna. "Tak zatím.." pohlédl na rakev ze které se valil černofialový kouř a pak sám v kouři zmizel..